dnes je 26.6.2022

Input:

Nález 59/1997 SbNU, sv. 8, K právu obviněného na obhajobu

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 8, nález č. 59

IV. ÚS 153/96

K právu obviněného na obhajobu

Provedení výslechu obviněného bez přítomnosti obhájce bezprostředně po sdělení obvinění je v případech nutné obhajoby porušením práva na obhajobu.

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 15. května 1997 sp. zn. IV. ÚS 153/96 ve věci ústavní stížnosti R. M. a jeho matky K. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 11. 4. 1996 sp. zn. 2 To 217/95 o odsouzení za organizátorství trestného činu loupeže.

I. Výrok

Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 217/95 ze dne 11. 4. 1996 se ve výrocích týkajících se stěžovatele zrušuje.

II. Odůvodnění

Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) domáhají vydání nálezu, jímž by Ústavní soud vyslovil, že postupem orgánů činných v trestním řízení, jakož i rozsudkem Vrchního soudu v Praze v trestní věci obviněného a obžalovaného R. M. a odvolatelky K. M. byla porušena základní práva a svobody stěžovatelů zaručené ve shora uvedených článcích Úmluvy a Listiny a aby rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 217/95 ze dne 11. 4. 1996 byl zrušen.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 18/94, byl stěžovatel dne 13. 6. 1995 rozsudkem uvedeného soudu spolu s dalšími obžalovanými uznán vinným organizátorstvím k trestnému činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961, trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků se zařazením do věznice s dozorem. Vrchní soud v Praze, který rozhodoval mj. také o odvolání stěžovatele a jeho matky, v poměru ke stěžovateli rozhodl 11. 4. 1996 rozsudkem sp. zn. 2 To 217/95 tak, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a sám znovu rozhodl tak, že obžalovaného stěžovatele uznal vinným organizátorstvím k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době v květnu 1994 spolu s dalšími obžalovanými se jako řidič podniku VAKUS, za využití svých znalostí o podmínkách převozu peněz na výplaty z banky a o změně termínu výplat, podílel na vytvoření plánu loupežného přepadení pracovnice podniku VAKUS pověřené převozem těchto peněz, ke kterému došlo 26. 5. 1994, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 6 roků se zařazením do věznice s dozorem.

Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdí, že postupem orgánů činných v trestním řízení, jakož i rozsudkem Vrchního soudu v Praze, byla porušena jejich ústavně zaručená práva, neboť Vrchní soud v Praze neodstranil vady řízení a nijak se nevypořádal s námitkami stěžovatele uváděnými v odvolání, v němž upozorňoval na závažné procesní vady trestního řízení, ve svých důsledcích vedoucí k porušení jeho práva na veřejný a spravedlivý proces, jakož i práva na obhajobu. Soudy obou stupňů při hodnocení důkazů přihlížely totiž i k důkazům obsaženým ve spise, které byly získány a provedeny protiprávně, a naopak se

Z důvodu údržby našich serverů budou v úterý 28. 6. 2022 od 17:30 nedostupné naše služby. Plánovaná doba výpadku je jedna hodina. Omlouváme se.
Více informací

Nahrávám...
Nahrávám...