Využívání psychodiagnostických metod v personalistice

Možnost rozhodovat o lidech na základě testových výsledků představuje moc, jejíž zneužití může lákat řadu šarlatánů. Následující řádky budou však nejen o prevenci proti těmto podnikavcům, ale také o tom, jak posuzovat kvalitu psychodiagnostických metod v personálním řízení a jakých chyb se vyvarovat.

Na počátku minulého století psychologie představovala relativně mladý, rychle se rozvíjející vědní obor, přinášející řadu takřka revolučních pohledů na zákonitosti lidského myšlení a jednání. Jako taková si relativně snadno nacházela uplatnění v nejrůznějších sférách praktických a organizačních aktivit, personální management nevyjímaje. V jeho rámci si psychologie „prožila“ jak léta slávy a nekritického obdivu - zejména období tzv. psychotechniky - tak období svého odmítání jako pavědy (zejména 40. a 50. poválečná léta poznamenaná silnou orientací na racionalismus, přírodní vědy a technické obory). Abychom se oběma krajnostem dokázali ubránit, je potřebné personalisty „vyzbrojit“ znalostmi a informacemi o možnostech i limitech využívání psychodiagnostických metod ve firmách.

Hned na úvod je přitom potřebné si uvědomit, že každá psychologická metoda je dílem zcela konkrétních lidí a že jako taková nemůže být ani dokonalá, ani „zázračná“. Abychom ji dokázali správně využívat, musíme vědět, z čeho její tvůrci vycházeli, za jakým účelem a jak ji konstruovali, jak byl tento nástroj ověřován a jaké s ním jeho uživatelé mají praktické zkušenosti.

Psychodiagnostika představuje specifickou aplikační oblast psychologie zaměřenou na poznávání osobnosti a psychických procesů konkrétních lidí. Obecným smyslem a cílem psychodiagnostiky je v zásadě odhad pravděpodobného chování posuzované osoby. V tzv. klinické oblasti jde zejména o posuzování „normality“ vyšetřované osobnosti, včetně hledání psychických příčin určitého chování a o následné navrhování optimální terapie zjištěných poruch. V personalistice bývá psychodiagnostika využívána především za účelem posouzení psychologických a osobnostních předpokladů jednotlivce k úspěšnému zastávání určité pracovní pozice.

Psychologické testy, dotazníky a škály představují základní pomůcku psychologů při poznávání lidí. Praktická hodnota a efektivita těchto nástrojů narůstá nejen v souvislosti s důmyslností jejich konstrukce, ale také ruku v ruce s rozhledem, znalostmi, zkušenostmi a emocionální zralostí jejich uživatele. Tím by přitom neměl být nikdo jiný než profesionální psycholog či psychiatr. K uvedené zásadě se vrátíme ještě v poslední části tohoto článku.

Psychologický test či dotazník není analogií metru nebo teploměru, které může používat prakticky každý. K jeho správnému používání nestačí prostudovat si přiložené návody či příručky. Ty obsahují pouze dílčí vodítko jak s testem a jeho výsledky zacházet. Zvládnutí každé psychodiagnostické metody si vyžaduje poměrně dlouhý čas - někdy i celé roky. Za tuto dobu se, obvykle pod vedením někoho zkušeného, psycholog nebo psychiatr učí, co vše může mít vliv na výsledek daného testu či dotazníku, jak tento výsledek začlenit do kontextu celé osobnosti posuzovaného člověka, se kterými dalšími metodami je možné a vhodné daný nástroj kombinovat atd. Vzhledem k náročnosti celého procesu zvládání jednotlivých psychodiagnostických metod jich obvykle žádný odborník nepoužívá více než 20-30. Jsou dokonce výborní psychologové, kteří si při posuzování osobnosti vystačí s 5-6 metodami, jež důkladně znají a dokážou dobře interpretovat. Nedůvěřujme tudíž „expertům“, kteří před námi exhibují vytahováním nekonečného množství „zaručených“ metod ze svého kouzelnického klobouku.

Současná psychologie nabízí doslova tisíce nejrůznějších testů a dotazníků. Podle toho, co zjišťují, mohou být v podstatě členěné na:

1. testy obecných intelektových schopností - např. logické a analytické myšlení, schopnost zobecňovat, nacházet analogie atd.;

2. testy specifických schopností - např. tvořivost, paměťové schopnosti, pozornost, schopnost soustředit se, verbální pohotovost a schopnost vyjadřovat se, matematicko-technické schopnosti, předpoklady k vedení lidí atd.;

3. osobnostní dotazníky - např. temperament, charakter, motivace, odolnost vůči zátěži, komunikační styly, týmové role atd.

Podle jiného kritéria lze psychodiagnostické metody dělit na ty, které zjišťují typické chování (osobnostní dotazníky), a na ty, které měří maximální chování v určité situaci (výkonové testy). V praxi bývají doposud často přeceňovány zejména testy zaměřené na výkon a intelektové schopnosti. Je potřebné si uvědomit, že bez znalosti dalších skupin osobnostních vlastností - zejména charakteru, motivačního zaměření, temperamentu, schopnosti jednat a vycházet s lidmi - nám údaje o tzv. inteligenčním kvocientu, případně o jiné výkonové kapacitě, o druhém člověku příliš neříkají.

Psychologický test či dotazník není analogií metru nebo teploměru, které může používat každý.

V rámci vědecké psychologie doposud nebyla vytvořena metoda, která by umožňovala komplexní poznání osobnosti a psychiky člověka. Pokud někdo personalistům v organizaci něco podobného nabízí, jde o jednoznačný podvod a neseriozní jednání. Za účelem (relativně) komplexního psychologického posuzování lidí je potřebné používat tzv. testové baterie, čili sady metod zaměřených na různé, vzájemně se doplňující a související skupiny vlastností.

Již zmiňovaní „experti“ se v organizacích často snaží dokládat kvalitu nabízených metod s odvoláním na jejich zahraniční původ a renomé. Skutečnost, že se nějaká metoda v zahraničí „objevila“ a osvědčila, však ani zdaleka nemůže být postačujícím argumentem pro zahájení používání její (obvykle narychlo a neodborně) přeložené verze v našich podmínkách. Abychom mohli určitý dotazník nebo test označit za hodnotný a kvalitní psychodiagnostický nástroj, musí být především validní (platný) a reliabilní (spolehlivý).

Validita metody se dá obecně charakterizovat jako míra, ve které psychodiagnostický nástroj skutečně měří to, co měřit má. Prakticky jde zejména o otázky, k jakým účelům lze konkrétní test či dotazník použít, co vlastně ten který nástroj měří. Validita nepředstavuje obecnou vlastnost určité metody, ale označuje její vztah k určité populaci a určitým podmínkám.

Formálně stejná metoda může měřit (a často také měřívá) poněkud odlišné skutečnosti v odlišných kulturních prostředích. Představme si, že v Japonsku a v Čechách použijeme test tvořivosti. Zatímco v Čechách takový test může skutečně zjišťovat míru, jakou jsou různí jednotlivci nadaní předpoklady k tvůrčímu (tj. originálnímu, inovátorskému, netradičnímu atd.) myšlení a jednání, v podmínkách japonské kultury bude spíše zjišťovat způsob, jakým se tradiční hodnotové orientace na spolupráci, loajalitu, konformitu, respekt k zavedeným postupům apod. promítají do individuálního výkonu.

Pro účely využití psychodiagnostiky v personalistice jsou důležité především údaje o tzv. prediktivní validitě metody. Ta totiž označuje efektivitu testu nebo dotazníku při předpovídání budoucího chování - např. úspěšné zvládání určité skupiny pracovních úkolů. Skutečně kvalitní psychodiagnostická metoda musí vždy obsahovat pokud možno jasné a objektivní údaje o tom, že test v daných podmínkách skutečně měří to, co „slibuje“ měřit, i o tom, že na…