Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 579

 Nahoru[Odpovědnost za neplatnost]

NOZ na rozdíl od předchozí právní úpravy vychází z toho, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než jako na neplatné (§ 574), a výrazně rozšiřuje okruh případů, kdy se jedná o neplatnost relativní, tj. o případy, kdy se oprávněná osoba musí neplatnosti výslovně dovolat, a neučiní-li tak, považuje se předmětné právní jednání za platné (§ 586 odst. 2).

Aby neplatnost právního jednání vůbec přicházela v úvahu, musí její důvod být dán již při samotném vzniku právního jednání, typicky při uzavírání smlouvy, jinak se bude jednat např. o následnou nemožnost plnění podle § 2006 a násl.

Kdo je oprávněn relativní neplatnost namítnout, NOZ upravuje ve dvou ustanoveních – jednou pozitivně (§ 586 odst. 1) a jednou negativně (§ 579 odst. 1). Ustanovení § 586 odst. 1 uvádí, že namítnout relativní neplatnost právního jednání může jen osoba, na ochranu jejíhož zájmu byla neplatnost stanovena, a podle § 579 odst. 1 ji nemůže namítnout osoba, která neplatnost způsobila. NOZ ale neřeší kolizi těchto ustanovení. Pokud neplatnost právního jednání způsobí osoba, k jejíchž ochraně byla neplatnost stanovena, nedává zákon vodítko, jak postupovat. Převládá názor, že rozhodující bude § 579 odst. 1, ale existují i názory opačné.

Stejně jako podle ObčZ tedy v případě relativní neplatnosti platí, že neplatnost právního jednání nemůže namítnout ten, kdo neplatnost způsobil, a to v souladu s římskou právní zásadou, že nikdo nesmí mít užitek ze svého protiprávního jednání (turpitudinem suam allegans non audiatur), která je výslovně vyjádřena v § 579 odst. 1.

Za předchozí právní úpravy byla otázka, kdo zavinil neplatnost smlouvy, často řešena v souvislosti se smlouvou o nájmu bytu nebo nebytových prostor, díky NOZ ale prakticky všechny dříve obvyklé důvody neplatnosti nájemních smluv odpadly, jelikož NOZ výslovně stanoví, že daný rozpor se zákonem nemůže být na újmu nájemci (§ 2236 odst. 2 – skutečnost, že pronajatý prostor není určen k bydlení, § 2237 – pronajímatel nemá právo namítnout vůči nájemci neplatnost smlouvy pro nedostatek písemné formy).

Zákaz uplatnit pro sebe výhodu z neplatnosti právního jednání, kterou dotčená osoba sama způsobila, se vztahuje i na případy absolutní neplatnosti (§ 588), tj. na případy, kdy není nutno neplatnost namítnout, jelikož se k ní přihlíží z úřední povinnosti.

Způsobení neplatnosti nevyžaduje úmysl ani jinou formu zavinění, jde o prosté způsobení neplatnosti. V případě dvou- nebo vícestranných právních vztahů ovšem může být obtížné určit, kdo neplatnost právního jednání způsobil, jelikož na výsledné podobě tohoto jednání se zpravidla podílejí všechny zúčastněné osoby.

Odstavec 2 komentovaného ustanovení pak praví, že kdo způsobil neplatnost právního jednání, je povinen nahradit škodu z toho vzniklou straně, která o neplatnosti nevěděla. Citovaná úprava vychází z § 268 ObchZ, který na rozdíl od § 42 ObčZ nebyl založen na zavinění. Odpovědnost za škodu způsobenou neplatností právního jednání je objektivní, zavinění se nevyžaduje.

Předpoklady nároku na náhradu škody jsou (1) způsobení neplatnosti právního jednání a (2) vznik škody v souvislosti…