č. 215/2004 Sb. NSS, Stanovisko pléna Nejvyššího správního soudu k výkladu vztahu § 64 zákona o správě daní a poplatků a § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání
č. 215/2004 Sb. NSS
Stanovisko pléna Nejvyššího správního soudu k výkladu vztahu § 64 zákona o správě daní a poplatků a § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání
k § 64 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 35/1993 Sb. a zákona č. 255/1994 Sb. (v textu též zákon o správě daní a poplatků, daňový řád)
k § 14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 94/1996 Sb. (v textu též zákon o konkursu a vyrovnání)
Plénum Nejvyššího správního soudu k návrhu předsedy soudu zaujalo podle § 12 odst. 2, § 19 odst. 2 a § 20 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.), toto
stanovisko:
Daňový přeplatek lze vrátit daňovému subjektu jen za předpokladu, že se jedná o vratitelný přeplatek, to jest není-li evidován na žádném z jeho osobních účtů žádným správcem daně nedoplatek na dani, přičemž není rozhodné, zda nedoplatek vznikl před nebo po prohlášení konkursu. Postup správce daně není nezákonný, postupuje-li při vracení přeplatku v souladu s podmínkami pro jeho vrácení stanovenými daňovými předpisy.
(Usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2004, čj. Sst 2/2003-225)
Odůvodnění:
V rozhodovací praxi soudů vyvstal problém nejednotné judikatury v otázce použití daňového přeplatku po prohlášení konkursu v situaci, v níž má úpadce daňový nedoplatek. Finanční orgány i po prohlášení konkursu nakládaly s daňovými přeplatky podle § 64 zákona o správě daní a poplatků tak, že je používaly na úhradu jiných daňových nedoplatků úpadce. Některé krajské soudy shledaly tento postup zákonným a zamítaly žaloby, jimiž se správci konkursní podstaty domáhali zrušení rozhodnutí finančních ředitelství, kterými byly zamítnuty reklamace podávané podle § 53 zákona o správě daní a poplatků proti postupu finančních úřadů či zamítnuta odvolání podaná proti rozhodnutím finančních úřadů o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku podle § 64 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. Ze zamítavých rozsudků lze uvést např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 1999, čj. 44 Ca 96/99-33, nebo rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2000, čj. 28 Ca 5/99-25. Jiné krajské soudy řízení zastavovaly, neboť dospěly k závěru, že přezkoumávané rozhodnutí je rozhodnutím procesním, které je z kognice správního soudu vyloučeno podle tehdy účinného znění § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. K těmto rozhodnutím patří např. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 1999, čj. 10 Ca 425/98-24, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2001, čj. 29 Ca 32/2001-19, čj. 29 Ca 33/2001-19, čj. 29 Ca 34/2001-19, čj. 29 Ca 35/2001-19 a čj. 29 Ca 36/2001-19, která ovšem byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003. Třetí skupinu tvoří rozsudky, jimiž krajské soudy zrušovaly napadená rozhodnutí a vracely věc správním orgánům k dalšímu řízení. Např. lze uvést rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2000, čj. 38 Ca 440/99-32, nebo ze dne 26. 6. 2001, čj. 38 Ca 570/2000-26.
Na rozhodovací činnost některých krajských soudů mělo…