č. 212/2004 Sb. NSS, Daňové řízení: náležitosti rozhodnutí
č. 212/2004 Sb. NSS
Daňové řízení: náležitosti rozhodnutí
Rozhodnutí správního orgánu: nicotnost
k § 32 odst. 2 písm. d) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)
Chybějící zákonné náležitosti správního aktu mohou vyvolávat jeho nicotnost pouze tehdy, jestliže je tento nedostatek natolik intenzivní a zřejmý, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby tento správní akt respektovali.
Ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, výslovně nepožaduje, aby ve výroku rozhodnutí bylo uvedeno konkrétní ustanovení zákona, a stanoví toliko povinnost uvést právní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno. Neuvedení konkrétního ustanovení proto není důvodem nicotnosti daňového rozhodnutí, a to ani s poukazem na § 32 odst. 7 téhož zákona.
Přesto je nutno z důvodu naplnění požadavků jasnosti, srozumitelnosti a přezkoumatelnosti rozhodnutí finančních orgánů zpravidla vyžadovat, aby ve výroku rozhodnutí bylo uvedeno konkrétní ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2003, čj. 2 Afs 12/2003-216)
Věc: Ing. Tomáš P., správce konkursní podstaty úpadce, akciové společnosti A. v A., proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, o kasační stížnosti žalovaného.
Krajský soud v Brně rozsudkem vyslovil nicotnost platebního výměru Finančního úřadu v Blansku ze dne 29. 4. 1999 a nicotnost rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 19. 5. 2000 a věc vrátil finančnímu ředitelství k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, v níž uplatnil důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítl, že napadené rozhodnutí soudu spočívá v nesprávném posouzení právní otázky, a je proto nezákonné; zároveň namítl jeho nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti.
Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl; rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Stěžovatel uvádí, že platební výměr obsahoval výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, a také částku a číslo účtu příslušné banky, na který měla být částka zaplacena. Stejně tak výměr nepostrádal uvedení ustanovení, na jehož základě byl žalobce povinen odvést na základě projednaných výsledků daňové kontroly daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Žádné hmotněprávní ustanovení zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, tuto povinnost neukládá. Daňovým subjektem, jemuž je zákonem uložena povinnost vypočítat, srazit poplatníkovi a odvést správci daně daň ze závislé činnosti, je totiž plátce. Požadavku ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) d. ř. proto odpovídá, je-li ve výroku rozhodnutí uveden právní předpis, dle něhož správce daně rozhodl. V tomto směru stěžovatel upozorňuje, že dosavadní praxe územních finančních orgánů i obecných soudů byla taková, že neuvedení konkrétního ustanovení zákona ve správních rozhodnutích bylo akceptováno.
Proti rozsudku dále namítl, že v žádném případě nemohou být citovaná rozhodnutí označena za nicotná, jelikož stávající zákonná úprava důvody nicotnosti individuálních správních aktů…
