dnes je 27.1.2023

Input:

č. 125/2004 Sb. NSS; Daňové řízení: disimulovaný právní úkon

č. 125/2004 Sb. NSS
Daňové řízení: disimulovaný právní úkon
k § 2 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“)
Ze zásady uvedené v § 2 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, plyne, že v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně bez ohledu na to, zda je skutečný stav zastřen stavem formálně právním. Tuto zásadu musí správce daně respektovat i tehdy, svědčí-li ve prospěch daňového subjektu.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.9. 2003, čj. 15 Ca 31/2001-28)
Věc: Společnost s ručením omezeným A. v Ž. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň darovací.

Finanční úřad v Kadani dne 12.4.2000 vyměřil žalobci dvěma platebními výměry daňovou povinnost k dani darovací ve výši 904 700 Kč a ve výši 1 024 609 Kč, a to z titulu smlouvy o bezúplatném zřízení věcného břemene na dobu 20 let.
Žalobce se proti oběma rozhodnutím správního orgánu I. stupně odvolal. Žalovaný dne 29.11. 2000 v obou případech odvolání zamítl. Žalobce tedy obě rozhodnutí žalovaného napadl dvěma samostatnými žalobami u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který obě věci spojil ke společnému projednání.
Žalobce napadená rozhodnutí označil za nezákonná, neboť žalovaný nerespektoval princip daňového řízení, dle kterého se daňová povinnost fyzických a právnických osob stanoví v závislosti na jejich příjmech nebo jiném majetkovém prospěchu. Konkrétní výše daňové povinnosti má pak být vyměřována z prospěchu skutečného, nikoli z prospěchu fiktivního.
Žalobce na vysvětlenou uvedl, že v rámci své podnikatelské činnosti jako nájemce uzavřel dvě nájemní smlouvy. Předmětem těchto smluv byl pronájem pozemků a umožnění těžby štěrkopísku na těchto pozemcích, přičemž oba pronajímatelé se vedle toho zavázali uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném zřízení věcného břemene na dobu 20 let, spočívajícího ve strpění přístupu na tyto pozemky za účelem jejich užívání k provádění těžby štěrkopísku, a to z důvodu formálního posílení právního postavení. Přestože v obou smlouvách o zřízení věcného břemene je stanoveno, že se věcné břemeno zřizuje bezplatně, z nájemních smluv je zřejmé, že cena těchto věcných břemen je zahrnuta v platbě nájemného. Žalobce pak jako nájemce z nájemní smlouvy a jako oprávněný ze smlouvy o zřízení věcného břemene získává na základě obou smluv pouze jedno plnění, a to právo užívání najatých pozemků a provádění těžby štěrkopísku.
Žalovaný - přestože mu daňový řád ukládá povinnost hodnotit důkazy ve vzájemné souvislosti - se podle slov žalovaného vůbec smyslem smlouvy o zřízení věcného břemene nezabýval: věcné břemeno a nájem posoudil v daném případě jako dva odlišné instituty, čímž dospěl k závěru, že totéž plnění lze považovat za dvojnásobný majetkový prospěch, a to úplatný a bezúplatný, k němuž existuje formálně duplicitní právní titul. Vůlí stran však od počátku bylo to, aby nájemné, formálně hrazené jen na základě jednoho z duplicitních právních titulů, bylo protihodnotou celého obsahu plnění, tj. práva pozemky užívat za účelem těžby, práva vstupu a práva nebýt v užívání rušen vlastníkem,
Nahrávám...
Nahrávám...