Nález 216/2005 SbNU, sv.39, K poučovací povinnosti soudů o opravném prostředkuKe lhůtě pro podání dovolání
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 39, nález č. 216
I. ÚS 175/04
K poučovací povinnosti soudů o opravném prostředku
Ke lhůtě pro podání dovolání
Pokud Nejvyšší soud rozhodl, že se ve věci aplikuje původní jednoměsíční lhůta pro podání dovolání, učinil tak plně v rámci své pravomoci nejvyšší soudní instance interpretující podústavní právo a Ústavní soud v zásadě nemá pravomoc jeho právní závěr přehodnocovat.
Ústavní soud je však povinen dbát na to, aby při používání procesních norem byly dodržovány základní principy demokratického právního státu. K těmto principům však Nejvyšší soud nepřihlédl dostatečně, pokud odmítl vztáhnout poučovací povinnost odvolacího soudu o možnosti podat dovolání též na řízení, na něž se aplikuje stará procesní úprava, resp. pokud absenci takového poučení nevzal v úvahu a nevyložil ji ve prospěch stěžovatelů. Byť stará procesní úprava vskutku o poučovací povinnosti o možnosti podat dovolání výslovně nehovoří, je analogická aplikace poučovací povinnosti, která nabyla účinnosti 1. 1. 2001, nezbytná pro dosažení potřebné míry právní jistoty účastníků občanského soudního řízení jako základní hodnoty vyplývající z pojmu demokratického právního státu.
Ústavní soud dodává, že zvláště za situace, kdy novelizací občanského soudního řádu zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, došlo od 1. ledna 2001 ke změně lhůty k podání dovolání stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu - přičemž podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu projednají podle dosavadních právních předpisů - nastal komplikovaný právní stav, v němž bylo pro účastníky nesnadné se orientovat. Tím spíše bylo zapotřebí dbát na to, aby byli o lhůtě, ve které je možno podat dovolání, řádně poučeni tak, aby neutrpěli újmu na svých právech. Na to v zásadě upozornil i stěžovatel v ústavní stížnosti. Pro úplnost lze doplnit, že i kdyby taková obecná poučovací povinnost soudu nevyplývala z ustanovení § 5 občanského soudního řádu, je možné ji dovodit z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, a z čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Skutečnost, že tato poučovací povinnost odvolacího soudu byla výslovně vtělena do ustanovení § 240 občanského soudního řádu až novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001, není podle názoru Ústavního soudu právně relevantní, neboť označeným zákonem bylo do občanského soudního řádu zařazeno nové ustanovení právě proto, že dřívější znění nemohlo v rovině ústavněprávní již nadále obstát.
Ústavní soud, který ve své rozhodovací činnosti upřednostňuje materiální pojetí právního státu a interpretaci právních předpisů z hlediska jejich účelu a smyslu, připomíná - pokud jde o tzv. restituční problematiku - že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd; stát a jeho orgány jsou povinny vycházet ze speciální úpravy restitučních zákonů, nelpět na…