dnes je 26.1.2023

Input:

č. 249/2004 Sb. NSS; Daňové řízení: výhody pro daňový subjekt při stanovení daně podle pomůcek

č. 249/2004 Sb. NSS
Daňové řízení: výhody pro daňový subjekt při stanovení daně podle pomůcek
k § 46 odst. 3 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)
I. Okolností, ke které je správce daně povinen přihlédnout jako k výhodě pro daňový subjekt ve smyslu § 46 odst. 3 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nemůže být výběr srovnatelného subjektu jako pomůcky pro stanovení daně.
II. Je-li daň stanovena podle pomůcek (§ 31 odst. 5 a 6 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), nemůže se k prokázaným nákladům daňového subjektu přihlížet jako k okolnosti, z níž pro něj vyplývají výhody ve smyslu § 46 odst. 3 téhož zákona
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, čj. 2 Afs 2/2003-69)
Věc: Martin K. v Č. proti Finančnímu ředitelství České Budějovice o dodatečný platební výměr, o kasační stížnosti žalobce.

Rozhodnutím ze dne 9. 10. 2002 zamítl žalovaný žalobcovo odvolání proti dvěma dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 25.8. 1999, jimiž byla žalobci vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1994 ve výši 35 519 Kč a za rok 1995 ve výši 135 552 Kč.
Žalobu proti uvedenému rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl rozhodnutím ze dne 27. 1. 2003.
V kasační stížnosti žalobce jako stěžovatel uplatnil kasační důvod založený na § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy na nesprávném posouzení právní otázky soudem. Zejména zpochybnil názor soudu o tom, že pomůcky byly při stanovení daňové povinnosti použity důvodně. Stěžovatel přesto, že měl určité nedostatky ve vedení povinných evidencí, vedl věrohodné účetnictví umožňující stanovení daně postupem podle § 31 odst. 1-4 daňového řádu. Na to nemohlo mít vliv neprovedení inventarizace hmotného investičního majetku a pohledávek a závazků, ani nevedení evidence denních tržeb. Žalovaný navíc při stanovení daně podle pomůcek nepřihlédl k výhodám pro daňový subjekt. Jako srovnatelný subjekt pro stanovení daně podle pomůcek byl použit ten, který měl nižší tržby a nižší obchodní rozpětí než žalobce. Ve skutečnosti však měly být jako výhoda uznány žalobcovy prokazatelné a nezpochybnitelné výdaje (nájemné, teplo, voda, energie, mzdy atp.). Žalovaný k nim však nepřihlédl přesto, že se jedná o skutečnosti výrazně ovlivňující daňový základ. Tržby vykázané žalobcem jsou podstatně vyšší než u srovnávaného subjektu a žalobce se domnívá, že byl poškozen neuznáním prokazatelných a účelně vynaložených nákladů.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti zejména zdůraznil, že pokud daňový subjekt neunese důkazní břemeno, o čemž v daném případě není pochyb, je důvodné stanovení daně podle pomůcek. Je vyloučeno, aby byly oba způsoby stanovení daně kumulovány, tedy aby např. příjmy byly posuzovány podle pomůcek a výdaje na základě důkazů. Není ani možné, aby správce daně plnil povinnosti daňových subjektů rekonstrukcí jejich nedostatečně vedeného účetnictví. Aplikaci ustanovení § 46 odst. 3 daňového řádu tedy nelze spatřovat v uznání prokázaných výdajů při stanovení daně podle pomůcek.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích
Nahrávám...
Nahrávám...