dnes je 14.5.2024

Input:

č. 1708/2008 Sb. NSS; Zaměstnanost: bydliště jako podmínka zařazení do evidence

č. 1708/2008 Sb. NSS
Zaměstnanost: bydliště jako podmínka zařazení do evidence
k § 5 písm. b), § 24 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti
k § 25 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 168/2005 Sb.*)
I. Ustanovení § 24 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, definuje uchazeče o zaměstnání jako fyzickou osobu, která osobně požádá o zprostředkování vhodného zaměstnání úřad práce, v jehož správním obvodu má bydliště, a při splnění zákonem stanovených podmínek je úřadem práce zařazena do evidence.
II. Důvody, pro které nelze žadatele do evidence uchazečů o zaměstnání zařadit, jsou uvedeny v § 25 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, a nepatří mezi ně absence „bydliště“ (zde trvalého pobytu) tohoto žadatele ve smyslu § 5 písm. b) téhož zákona.
III. Pojem „bydliště“ uvedený v § 24 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, je pouhým kritériem pro určení místní příslušnosti úřadu práce.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, čj. 4 Ads 40/2008-73)
Věc: Jurij Č. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání, o kasační stížnosti žalobce.

Dne 23. 8. 2006 vydal Úřad práce v Mostě rozhodnutí, jímž nezařadil žalobce podle § 24 zákona o zaměstnanosti do evidence uchazečů o zaměstnání. Žalobce podle něj neprokázal trvalý nebo přechodný pobyt na území České republiky, bylo rovněž zjištěno, že žalobce je žadatelem o udělení azylu.
Žalobce se proti rozhodnutí správního orgánu odvolal, žalovaný však odvolání dne 6. 12. 2006 zamítl a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce v Mostě. Žalobce jako žadatel o udělení azylu, který nemá trvalý pobyt na území ČR, nemohl být zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání, neboť jej nelze považovat ani za rodinného příslušníka občana členského státu Evropské unie ve smyslu zákona o zaměstnanosti. V případě cizinců, kteří jsou občané členského státu EU či jejich rodinnými příslušníky, postačí, mají-li v České republice přechodný pobyt, či místo, kde se obvykle zdržují. Ustanovení § 3 odst. 2 a § 5 písm. b) bod 2 zákona o zaměstnanosti se však vztahují jen na rodinné příslušníky osob, které jsou občany jiných členských států EU než Česká republika. V případě rodinného příslušníka občana ČR se vyžaduje existence trvalého pobytu v souladu s § 5 písm. b) bodem 3 zákona o zaměstnanosti. Do evidence uchazečů o zaměstnání tedy podle žalovaného nemůže být zařazen cizinec, který je rodinným příslušníkem občana ČR, nemá-li tu trvalý pobyt. V takovém případě se nejedná o diskriminaci ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, podle kterého jsou účastníci právních vztahů podle § 3 odst. 1 písm. a), c) a d) téhož zákona povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi fyzickými osobami uplatňujícími právo na zaměstnání; za nerovné zacházení se nepovažuje rozlišování, které stanoví tento zákon nebo zvláštní právní předpis. Rovněž čl. 26 Listiny základních práv a svobod předpokládá možnost zakotvení odlišné právní úpravy pro cizince.
Žalovaný dovodil, že na posuzovaný případ nelze aplikovat právní předpisy Evropských společenství. Směrnice Rady č. 68/630/EHS, na kterou žalobce odkázal, byla zrušena směrnicí Evropského
Nahrávám...
Nahrávám...