č. 1021/2007 Sb. NSS, Daňové řízení: právo klást svědkům otázky; právo součinnosti
č. 1021/2007 Sb. NSS
Daňové řízení: právo klást svědkům otázky; právo součinnosti
k § 2 odst. 9 a § 16 odst. 4 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)
Povinnost i právo daňového subjektu spolupracovat se správcem daně při správném stanovení a vybrání daně svědčí daňovému subjektu v takovém řízení kdykoli (§ 2 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Není tedy rozhodné, zda se tak děje v rámci vytýkacího řízení nebo při daňové kontrole, ani to, zda je takové právo v ustanovení zvláštní části zákona expressis verbis uvedeno. Právo klást svědkům otázky při jednání, jakož i ostatní práva součinnosti, daňovému subjektu nepochybně náleží i bez výslovného odkazu v § 16 odst. 4 citovaného zákona.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2004, čj. 5 Afs 14/2004-60)
Prejudikatura: srov. č. 255/2004 Sb. NSS.
Věc: Vlastimil F. proti Finančnímu ředitelství v Ostravě o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalovaného.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 9. 2002 zrušil pro vady řízení rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, kterým žalovaný změnil rozhodnutí Finančního úřadu v Litovli ze dne 26. 7. 2001 tak, že daňová povinnost žalobce k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 1999 byla z částky 1200 Kč zvýšena na částku 17 419 Kč. Krajský soud žalovanému vytkl, že při provádění dokazování v rámci vytýkacího řízení výslechem osob nacházejících se v procesním postavení svědků nerespektoval právo žalobce klást svědkům otázky při ústních jednáních stanovené v § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu.
Žalovaný (dále „stěžovatel“) proti rozsudku brojil kasační stížností. Namítal nesprávné posouzení právní otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Krajský soud nesprávně usoudil, že daňová kontrola plní stejný účel jako vytýkací řízení, tj. zjištění skutečností rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti daňovému subjektu, a není proto důvodu k odlišnostem ve způsobu provedení důkazu výslechem svědka. Stěžovatel tvrdil, že ustanovení obecné části daňového řádu upravují řadu institutů; některé z nich se uplatňují v jakékoli fázi daňového řízení (základní zásady, místní příslušnost, úřední jazyk, apod.), jiné pouze za splnění dalších podmínek zákonem stanovených. V části druhé až šesté daňový řád upravuje systematicky samostatné fáze daňového řízení s tím, že ustanovení těchto částí se neaplikují pro jiné fáze daňového řízení. Samostatnou fází řízení je i vyměřovací řízení upravené v části třetí zákona, kam nesporně patří institut vytýkacího řízení, jehož cílem je stanovení a v konečném důsledku vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy (§ 2 odst. 2 d. ř.). Smyslem vytýkacího řízení je odstranění pochybností, ať již o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti daňového přiznání. Z povahy institutu vytýkacího řízení v § 43 daňového řádu i jeho systematického řazení je zřejmé, že tento postup může správce daně zvolit pouze tehdy, není-li dle daňového přiznání daň vyměřena. V rámci vedeného vytýkacího řízení správce daně aplikuje ta ustanovení obecné části daňového řádu, která nejsou v rozporu s jeho ustanovením § 43. V…
