Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. září 2025 čj. 3 Afs 28/2024-37, publikovaného na www.nssoud.cz
Předmětem sporu bylo, zda peníze vkládané na bankovní účet jsou ve vlastnictví vkladatele a tedy zda by jím měly být zdaněny a zda je rozsudek pro uznání pro správce daně závazný. Vkladatel namítal, že se jedná o peníze jeho syna.
Vymezení věci
Finanční úřad zjistil, že v období od dubna do června 2011 byly na bankovní účet žalobce vloženy finanční prostředky ve výši 13,6 milionů Kč. Žalobce nepodal za zdaňovací období roku 2011 daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob, proto jej správce daně vyzval k podání daňového tvrzení. Žalobce podal daňové přiznání, v němž vykázal nulové příjmy. Správci daně vznikly pochybnosti o správnosti a úplnosti daňového přiznání a pravdivosti údajů v něm uvedených, proto žalobce vyzval k odstranění pochybností. Žalobce na výzvu odpověděl tvrzením, že si danou částku půjčil od svého syna, M. P., přičemž smlouvu uzavřeli ústně, účel půjčky nestanovili a půjčka byla poskytnuta v hotovosti. Žalobce předložil čestné prohlášení svého syna, v němž s tvrzeními žalobce souhlasil.
Žalobce následně v roce 2011 provedl na svůj bankovní účet několik vkladů v celkové výši 13,6 milionů Kč. Uvedl, že transakce, kterou se svým synem uskutečnili, neměla charakter půjčky; syn si u žalobce peníze uschoval.
Správce daně dále zjistil, že v době od 9. 10. 2014 do 15. 10. 2014 vložil žalobce na svůj bankovní účet finanční prostředky ve výši 5,2 milionů Kč, přitom v daňovém přiznání k DPFO za zdaňovací období roku 2014 uvedl jako základ daně z kapitálového majetku pouze částku 91 167 Kč. Správce daně jej proto dne 22. 5. 2015 vyzval k odstranění pochybností. Žalobce uvedl, že zčásti se jedná o rodinné úspory již zdaněné (3,3 milionů Kč), a zčásti jde o finanční prostředky z úschovy jeho syna (1,9 milionů Kč). K částce 91 167 Kč uvedl, že jde o úroky z uzavřené smlouvy o úvěru, které byly poukazovány na účet jeho syna, ale zdaňoval je žalobce.
Syn žalobce při ústním jednání dne 3. 6. 2015 uvedl, že předmětné peníze žalobci nepůjčil, nýbrž si je u něj uschoval. Na otázky týkající se původu peněz nedokázal syn žalobce odpovědět.
Správce daně ukončil daný postup k odstranění pochybností a zahájil daňovou kontrolu. Při následném ústním jednání byl správce daně právním zástupcem žalobce upozorněn, že syn žalobce podal k Obvodnímu soudu žalobu na určení vlastnického práva k daným finančním prostředkům. Žalobce uznal nárok svého syna týkající se určení vlastnického práva k předmětným peněžním prostředkům. Obvodní soud následně rozhodl rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, tak, že žalobcův syn je vlastníkem částky 15,5 milionů Kč, kterou od něj žalobce převzal v srpnu 2008 do úschovy a doposud ji nevrátil.
Správce daně vydal platební výměr na DPFO za zdaňovací období roku 2014. Odvolání žalobce bylo zamítnuto.
Žalobce podal žalobu ke Krajskému soudu. Krajský soud dospěl přitom k závěru, že obvodní soud svým rozsudkem tuto otázku autoritativně vyřešil, neboť určil, že částku 15,5 milionů Kč vlastní syn žalobce.
Podle krajského soudu je nutné na situaci aplikovat § 99 odst. 1 DŘ, daňového řádu, podle něhož "[v]yskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán veřejné moci, je správce daně takovým…
