Někdy největší pomoc spočívá v tom, že ji neposkytneme. Jak odlišit zdravou podporu od té, která druhému škodí a nás vyčerpává?
Pomáhat druhým je krásné a ochota přispěchat jim na pomoc je stará jako lidstvo samo. Výzkumy ukazují, že se projevuje už u malých dětí a že nás mozek za pomoc druhým dokonce chemicky odměňuje, a to hormonem navozujícím v nás příjemný pocit. Jenže i dobře míněná pomoc může ublížit. A to nejen tomu, komu pomáháme, ale i nám samotným.
Pomáháme-li někomu, kdo naši pomoc potřebuje a přijímá ji s vděčností, má naše úsilí smysl. Je záslužné, když pomáháme někomu, kdo se potýká vážným fyzickým nebo psychickým hendikepem, trpí emocionálními problémy, má potíže se přes svou snahu naučit něčemu novému, potřebuje získat určité informace nebo prostě jen v určité situaci neví, jak dál. Nezáleží na tom, zda se nám naše pomoc "vrátí". Důležité je, že daný člověk naši pomoc vítá a nemůže si pomoci sám.
Horší je to tehdy, když druhý naši pomoc zneužívá, spoléhá se na ni, nebo když mu naše pomoc brání v tom, aby se posunul dál. V těchto případech bývá prospěšné pomoc odmítnout.
POMÁHÁME "TOXICKÝM" LIDEM
K jejich hlavním projevům patří, že své problémy nevidí a nejsou si je ochotni přiznat, nebo přehlíží skutečnost, že si za ně mohou z velké části sami. Těmto lidem totiž většinou příliš pomoci nelze, alespoň do doby, než si své problémy uvědomí. Nejsou-li ochotni si je připustit, odmítají zpravidla i naši pomoc. Chceme-li jim pomoci, musíme je nejprve přesvědčit, že problémy skutečně mají. Podobná je situace, kdy tito lidé své problémy ani vyřešit nechtějí – potřebují totiž hlavně pozornost.
Představte si kolegyni, která si každé ráno stěžuje na práci, šéfa, počasí, život. Dáte jí radu, nabídnete řešení – a ona je smete ze stolu. "To nefunguje." "To jsem už zkoušela." A zítra vše začne znovu.
Pokud se do jejich světa zapojíme jako aktivní pomocníci, snadno se necháme stáhnout do jejich negativismu. Místo dobrého pocitu z pomoci druhým zažíváme jen vlastní frustraci.
Jak poznat, že je čas s touto pomocí přestat? Když pomáháte už poněkolikáté, ale žádná změna nenastává, naopak protistrana nás zaplavuje jen dalšími stížnostmi. Pomoc, která se míjí účinkem, není pomocí. Je to ztráta energie.
NAŠE POMOC PODPORUJE NEZODPOVĚDNOST
Jedná se o případy, kdy sklon lidí jednat neodpovědně, či vstupovat do nepřiměřených rizik, můžeme svou pomocí spíše zvýšit. Důvodem je, že v nich podporujeme přesvědčení, že jim v obtížné situaci, do které se svým jednáním dostanou, pomůžeme.
Jde o problém, který je bohužel poměrně častý, a typickým příkladem je "zachraňování" dospělých dětí, které znovu a znovu utrácejí peníze za zbytečnosti, nejčastěji za věci, kterými se snaží zapůsobit na druhé, protože vědí, že "máma to zaplatí". Anebo kamarád, který si bere půjčky, protože ví, že mu je zase někdo splatí.
Toto chování připomíná pojištění bez pravidel. Když víme, že nás někdo vždycky vytáhne z průšvihu, máme menší motivaci se mu vyhnout. Ekonomie tomu říhá "morální hazard", v běžném jazyce je to podpora neodpovědnosti.
Jak v podobných případech pomoci správně? Neodmítnout pomoc, ale dát jasně najevo: "Pomohu ti teď, ale příště už to bude na tobě." Tedy dát druhému odpovědnost, a současně i důvěru, že ji zvládne, jeho neodpovědné jednání však v případě selhání nepodporovat.
POMOC VYTVÁŘÍ ZÁVISLOST
Nejlepší pomoc je ta, která podporuje schopnost a ochotu pomoci si sám. Škodlivá pomoc vede k opaku, a sice tomu, že závislost na druhých zvyšuje. Pomoc totiž bývá návyková.
Rodiče, kteří svému dítěti stále připomínají, co má dělat, co si vzít, co kde zapomnělo, často netuší, že tím dítěti brání vyrůst. Pomoc, která je příliš častá, může člověka oslabit. Pokud si na ni zvykneme, přestáváme se snažit. Podobná závislost může vzniknout i ve vztazích. Jeden partner pomáhá druhému stále se stejným problémem – a přitom se sám začíná cítit vyčerpaný, ale nedokáže přestat. Pomoc se pak mění ve zvyk, který je sice škodlivý, ale který se jen obtížně opouští.
Na co si dát v podobných situacích pozor? Na to, že občas pomáháme víc, než je třeba, a to i tehdy, kdy se druhý nijak aktivně nesnaží, aby si pomohl také sám. Pomoc má být dočasná berla, ne trvalá hůlka, o kterou se druhý opírá, protože už nemusí používat vlastní…
