č. 718/2005 Sb. NSS, Daňové řízení: dokazování
č. 718/2005 Sb. NSS
Daňové řízení: dokazování
k § 31 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)
I. Nesprávné vymezení rozsahu skutečností, které je daňový subjekt v daňovém řízení povinen prokázat podle § 31 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je vadou řízení před správním orgánem spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
II. Relativní neplatnost určitého soukromoprávního úkonu je z hlediska určení okruhu skutečností, které je daňový subjekt v daňovém řízení podle § 31 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, povinen prokázat, relevantní pouze tehdy, pokud se oprávněná osoba neplatnosti daného úkonu účinně dovolala.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, čj. 2 Afs 13/2005-60)
Věc: Ing. Zdeněk Š. v Ch. proti Finančnímu ředitelství v Brně o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalobce.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 7. 2002 zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. 10. 2001, kterým byla žalobci za zdaňovací období 1997 dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob ve výši 56 937 Kč. Žalobu, kterou žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal, zamítl dne 1. 9. 2004 Krajský soud v Brně.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Stěžovatel vytkl krajskému soudu, že nesprávně právně posoudil problematiku sporu. Krajský soud se zabýval pouze jedinou částí jeho žaloby, a sice tím, zda stěžovatel unesl důkazní břemeno. Nevypořádal se ale se svědeckými důkazy (výpověďmi pracovníků správce daně) a pouze konstatoval, že samotné shlédnutí internetové reklamy v počítači nebylo v šetření prováděném správcem daně relevantní. Soud nevzal v úvahu, že šetření před správcem daně se týkalo právě sporné skutečnosti (zda internetová reklama byla na veřejně přístupných webových stránkách zveřejněna). Podle stěžovatele bylo povinností správce daně při uvedeném úkonu zajistit dostatek důkazů; nelze tedy akceptovat následné tvrzení žalovaného, že nebylo jisté, zda se při prohlížení reklamy jednalo o přímý vstup na veřejně přístupný internetový server a případně na jakou doménu, a přičítat tuto skutečnost k tíži stěžovatele. Podle stěžovatele i z judikatury Ústavního soudu plyne povinnost správce daně přihlížet ke všem skutečnostem, které v daňovém řízení vyjdou najevo, a nevybírat si pouze takové, které jsou pro něho výhodné.
Krajský soud vedle toho pouze převzal nesprávnou argumentaci žalovaného, že smlouvy o zajištění internetové reklamy bylo možno měnit pouze písemnými dodatky, a ponechal zcela bez povšimnutí to, že společnost, která byla dodavatelem reklamních služeb, umístila reklamu v roce 1997 na jiné doméně za zcela shodných podmínek. Posouzení výdaje za reklamu jako výdaje daňově neuznatelného tak podle stěžovatele spočívá na nesprávném postupu správce daně a žalovaného; jestliže se s ním krajský soud ztotožnil, postupoval nezákonně.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační…
