dnes je 17.8.2022

Input:

č. 161/2004 Sb. NSS; Daňové řízení: dodatečné daňové přiznání; Řízení před soudem: náležitosti kasační stížnosti

č. 161/2004 Sb. NSS
Daňové řízení: dodatečné daňové přiznání
Řízení před soudem: náležitosti kasační stížnosti
k § 41 odst. 1 a § 44 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“)
k § 103 odst. 1, § 104 odst. 2 a § 106 odst. 1 soudního řádu správního
I. Podání dodatečného daňového přiznání na vyšší daňovou povinnost podle § 41 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je povinností daňového subjektu. Není však vyloučeno, aby daňový subjekt byl k jeho podání správcem daně vyzván (§44 odst. 1 téhož zákona).
II. Pokud jsou ze znění kasační stížnosti její důvody seznatelné a odpovídají zákonným kasačním důvodům (§ 103 odst. 1 s. ř. s.), není rozhodující, že stěžovatel sám své důvody nepodřadil k jednotlivým zákonným ustanovením či tak učinil nepřesně. Je-li v kasační stížnosti uvedeno, jaké konkrétní vady v řízení či v úsudku se měl soud dopustit a z čeho je stěžovatel dovozuje, kasační stížnost obstojí. Přitom argumentace proti právnímu posouzení jistě musí vycházet z důvodů napadeného rozsudku; hodnotí-li stěžovatel v takovém případě důvody rozsudku, neznamená to, že se jedná o kasační stížnost nepřípustnou podle § 104 odst. 2 s. ř. s.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, čj. 2 Afs 7/2003-50)
Věc: Ing. Ladislav G. v H. proti Finančnímu ředitelství Ostrava o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalovaného.

Finanční úřad v Hlučíně dne 23. 1. 2001 dodatečně žalobci vyměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 1997 ve výši 476 960 Kč.
Finanční ředitelství Ostrava dne 15.5.2002 zamítlo žalobcovo odvolání.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 3. 2003 rozhodnutí odvolacího orgánu pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud shledal důvodnou námitku žalobce, že žalovaný nezákonně vyzval žalobce k podání dodatečného daňového přiznání výzvou podle § 41 daňového řádu; toto ustanovení je určeno pouze pro případy, kdy daňový subjekt sám zjistí, že jeho daňová povinnost má být vyšší nebo daňová ztráta nižší než jeho poslední známá daňová povinnost.
Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný kasační stížností. V kasační stížnosti poukazoval na nesprávné právní posouzení postupu finančního úřadu, který pouze činil opatření ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňové povinnosti. Daňový subjekt (žalobce) byl skutečně vyzván k podání dodatečného daňového přiznání v souladu se svou povinností podle § 41 daňového řádu. Daňový řád je právním předpisem spadajícím do oblasti veřejného práva a musí umožňovat vynucování plnění daňových povinností při současném respektování práv daňových subjektů. Stěžovatel odkazoval na usnesení Ústavního soudu II. ÚS 101/2000, zejména na tam vyslovený názor o vrchnostenském vztahu, jehož účelem je zajištění plnění funkcí státu a veřejné správy. Není tedy možné, aby správce daně pasivně čekal, zda daňový subjekt svou povinnost splní dobrovolně. Výklad krajského soudu v napadeném rozsudku je pouhou technickou interpretací příslušného ustanovení, které zasahuje do oblasti povinností daňového
Nahrávám...
Nahrávám...