Zamítnutí návrhu

9.3.1

Zamítnutí návrhu

Mgr. Ivana Mlejnková

Pokud návrh na povolení oddlužení nebyl odmítnut (část Legitimace a lhůta k podání návrhu, Způsob podání, forma a náležitosti návrhu) nebo nebyl účinně vzat zpět (část Zpětvzetí návrhu ), insolvenční soud se zabývá zkoumáním, zda je oddlužení (objektivně) přípustné, tj. zda není dán některý z důvodů zamítnutí návrhu na povolení oddlužení stanovených v § 395 IZ.

Jestliže by některý z takových důvodů vyšel najevo až ve fázi po rozhodnutí o povolení oddlužení, insolvenční soud podle § 405 odst. 1 IZrozhodne o neschválení oddlužení [viz část Rozhodnutí o neschválení či schválení oddlužení, pasáž A)].

Vymezení důvodů zamítnutí návrhu na povolení oddlužení – nepřípustnosti oddlužení - doznalo značných změn s účinností od 1.6.2019 (novelou provedenou zákonem č. 31/2019 Sb., která se ovšem podle svého přechodného ustanovení užije jen pro ta insolvenční řízení, v nichž bylo rozhodnuto o úpadku od uvedeného data účinnosti této novely, tedy od 1.6.2019).

1. Jak vyloženo v části Způsoby oddlužení, dle původní právní úpravy platné do 30. 6. 2017 zákon nepřipouštěl provést oddlužení jinak, než buď výhradně formou zpeněžení majetkové podstaty podle tehdejšího § 398 odst. 3 IZ, anebo výhradně formou plnění splátkového kalendáře podle § 398 odst. 2 IZ. S účinností od 1.7.2017 byla v § 398 odst. 1 IZ (jeho tehdejším znění) umožněna navíc kombinace oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty nebo její určené části, to ovšem jedině k návrhu insolvenčního správce, pokud s tím dlužník výslovně souhlasil. Proto nemohlo dojít k přijetí tohoto kombinovaného způsobu oddlužení, pokud to nenavrhnul insolvenční správce (a bezvýznamný byl proto takový návrh, který by vzešel jen od dlužníka samého). S účinností od 1.6.2019 (výše uvedenou novelou) je odstraněna forma oddlužení prováděného výhradně plněním splátkového kalendáře i její fakultativní kombinovaná forma a nahrazena nově koncipovanou kombinovanou formou, takže nadále jsou přípustné pouze dva způsoby oddlužení: 1) zpeněžením majetkové podstaty a 2) plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, a to jako primární forma oddlužení v tom smyslu, že insolvenční soud musí schválit oddlužení (je-li přípustné) jen v této formě, pokud věřitelé nerozhodnou svým hlasováním, že oddlužení bude provedeno zpeněžením majetkové podstaty (viz část Přijetí způsobu oddlužení).

2. Současně s tím byl danou novelou – v rámci jejího primárního cíle zpřístupnit oddlužení širšímu okruhu dlužníků - zrušen dosavadní požadavek minimální 30% míry uspokojení nezajištěných věřitelů [ev. nižší míry předem písemně dohodnuté - § 392 odst. 1 písm. c) IZ ve znění do 31.5.2019], který byl stanoven pro každý způsob oddlužení co jeden z předpokladů jeho přípustnosti [§ 395 odst. 1 písm. b) IZ v témže znění] a který současně (pokud v rámci oddlužení splátkovým kalendářem nebyla soudem stanovena nižší splátka dle § 398 odst. 4 IZ, kdy výsledná míra uspokojení – jestliže nebyla s věřiteli dohodnuta nižší – musela činit nejméně 50 %) představoval i podmínku úspěšného dokončení oddlužení a jeho završení přiznáním osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů (§ 414 a § 415 IZ v témže znění) .

Místo toho je zaveden následující právní režim:

1. pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty není stanovena žádná nejnižší míra uspokojení nezajištěných věřitelů k tomu, aby toto oddlužení bylo přípustné, aby bylo považováno za splněné (dle podmínek nově – výslovně – definovaných v § 412a odst. 2 IZ, část Splnění oddlužení) a aby mohl dlužník dosáhnout osvobození od zbytku dluhů (část Osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů),
2. přípustnost oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je nadále podmíněna jen schopností dlužníka uhradit zcela vybrané (preferenční) pohledávky za majetkovou podstatou a ostatní pohledávky (za podstatou a nezajištěné) uspokojit v minimální určené míře odpovídající nárokům insolvenčního správce [§ 395 odst. 1 písm. b) IZ ve znění od 1.6.2019, viz níže], kdy ovšem ve fázi po schválení tohoto oddlužení je uvedená podmínka – z hlediska důvodu pro zrušení oddlužení - ještě dále zúžena, opuštěním požadavku uspokojení některých vybraných pohledávek za podstatou a onoho marginálního uspokojení ostatních pohledávek [viz § 418 odst. 1 písm. c) IZ ve znění účinném od 1.6.2019, část Zrušení schváleného oddlužení], přičemž dlužník i bez jakéhokoli uspokojení nezajištěných věřitelů - jestliže neporušil svoji povinnost náležitě usilovat o jejich plné uspokojení [viz též požadavek takového jeho prvotního čestného prohlášení dle § 392 odst. 1 písm. d) IZ] - může dosáhnout po 5 letech trvání oddlužení jeho řádného splnění [v podmínkách definovaných v § 412a odst. 1 písm. c) IZ, část Splnění oddlužení] a přiznání osvobození od placení zbytku dluhů (část Osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů).

3. Dosavadní důvody objektivní nepřípustnosti oddlužení - důvody pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení - spočívající v nepoctivém záměru dlužníka či v jeho lehkomyslném a nedbalém přístupu k plnění povinností v insolvenčním řízení [§ 395 odst. 1 písm. a) a § 305 odst. 2 IZ] doplněny o další 3 důvody v případech, ve kterých je spatřováno potenciální zneužití insitutu oddlužení (§ 395 odst 3, 4 a 5 IZ).

K zavedeným změnám důvodová zpráva novely (zákona č. 31/2019 Sb.) uvádí, že "kvantitativní překážka na vstupu se nahrazuje překážkou kvalitativní, která rovněž lépe odpovídá současným převládajícím tendencím v referenčních zahraničních úpravách (zejm. německé a rakouské) s cílem umožnit "druhou šanci" a "nový start" poctivým, ekonomicky neúspěšným dlužníkům".

Důvody zamítnutí návrhu

Insolvenční soud podle § 395 odst. 1 IZ ve znění účinném od 1.6.2019 (jež se neužije v případě, že o úpadku dlužníka bylo rozhodnuto před uvedeným datem, viz přechodné ustanovení novelizačního zákona č. 31/2019 Sb.) zamítne dlužníkův návrh na povolení oddlužení:

jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat

a) že je jím sledován nepoctivý záměr,

anebo

b) že dlužník nebude schopen splácet v plné výši

• - ani pohledávky podle § 168 odst. 2 písm. a) IZ, tedy ani pohledávky insolvenčního správce z titulu jeho hotových výdajů a odměny, kdy současně nesmí být nižší než tato pohledávka výše splátky ostatním věřitelům (nezajištěným) včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň (§ 168 a § 169 IZ),
• - ani pohledávky podle § 169 odst. 1 písm e), tedy ani pohledávky věřitelů na výživném ze zákona (mezi něž patří nároky na pravidelné průběžné výživné i dlužné výživné) a pohledávku podle § 390 odst. 5 IZ z titulu neuhrazené odměny sepisovatele dlužníkova návrhu na povolení oddlužení či též ním spojeného insolvenčního návrhu.

Nezpochybněný předpoklad poctivého záměru (jednání) dlužníka [§ 395 odst. 1 písm. a) IZ] je esenciální podmínkou přípustnosti oddlužení v každé jeho formě a splnění této podmínky insolvenční soud sleduje (s přihlédnutím ke všem okolnostem, které vyšly najevo) i v následujících fázích insolvenčního řízení - ve fázi po povolení oddlužení (co předpoklad pro jeho schválení) a poté po schválení oddlužení jako předpoklad jeho pokračování (viz důvod pro zrušení schváleného oddlužení dle § 418 odst. 3 IZ, část Zrušení schváleného oddlužení) a následně co předpoklad osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů (§ 414 IZ, část Osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů). K podmínce poctivého záměru dlužníka poskytují výklad judikáty a vysvětlivky připojené níže ad I.).

Důvod zamítnutí návrhu na povolení oddlužení vymezený s účinností od 1.6.2019 v § 395 odst. 1 písm. b) IZ limitem minimální ekonomické nabídky dlužníka pro oddlužení se zjevně týká jen případného oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, které ovšem insolvenční soud musí v této fázi řízení uvažovat jako primární formu oddlužení - viz shora bod 1.

Předmětné (ne příliš zdařilé) formulaci ust. § 395 odst. 1 písm. b) IZ je podle našeho názoru nutno rozumět tak [srov. shora bod 2./b)], že oddlužení lze mít za přípustné - lze je povolit (není důvod k zamítnutí návrhu na jeho povolení) – jen pokud doložené příjmy dlužníka využitelné pro plnění splátkového kalendáře odůvodňují předpoklad, že budou dostatečné

A) k plné úhradě vybraných pohledávek za majetkovou podstatou či pohledávek jim postavených na roveň, a to

• očekávaných nároků insolvenčního správce dle § 168 odst. 2 písm. a) IZ, tedy jeho hotových výdajů a odměny dle OdmV ve znění účinném od 1.6.2019 (část Odměna a hotové výdaje insolvenčního správce), z nichž tu ovšem zjevně nejsou míněny ty správcovy nároky, které nejsou hrazeny ("spláceny") v rámci splátkového kalendáře a jejichž výši v dané fázi řízení ani nelze předvídat /jako je správcova odměna a náhrada hotových výdajů za část oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a odměna dle § 38 odst. 1 věty třetí IZ z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek (ohledně nichž ještě neuplynula konečná přihlašovací lhůta a neproběhnul přezkum)/, takže reálně tu lze kalkulovat jen správcovy nároky za část oddlužení prováděnou plněním splátkového kalendáře stanovené v § 3 a § 7 OdmV (ve znění účinném od 1.6.2019), totiž měsíční paušální částky odměny 750 Kč + náhrady hotových výdajů 150 Kč, dohromady 900 Kč, což s navýšením o DPH podle § 38 odst. 1 poslední věty IZ (když valná většina insolvenčních správců je plátcem této daně) činí celkem 1 089 Kč včetně DPH měsíčně, a v případě společného oddlužení manželů (§ 394a IZ) pak měsíční paušální odměny (zvýšené o 50 %) 1 125 Kč + náhrady hotových výdajů 225 Kč, dohromady 1 350 Kč, což je celkem 1 633,50 Kč včetně DPH měsíčně,

• pohledávek výživného ze zákona [§ 169 odst. 1 písm. e) IZ] - průběžného měsíčního výživného [které se od rozhodnutí o úpadku považuje za jednu z prioritních pohledávek za podstatou a podle § 398 odst. 4 IZ (ve znění účinném od 1.6.2019) se z měsíčních splátek uspokojuje hned po nárocích správce z titulu jeho odměny a hotových výdajů] a případného dlužného výživného z doby předcházející,

• pohledávky odměny náležející podle § 390a odst. 3 a 5 IZ osobě (advokát, notář, soudní exekutor nebo insolvenční správce), která za dlužníka podle § 390a odst. 1 písm. a) IZsepsala a podala návrh na povolení oddlužení (či též insolvenční návrh s ním spojený), jestliže právo na tuto odměnu (jež činí maximálně 4 000 Kč bez DPH a v případě společného oddlužení manželů maximálně 6 000 Kč bez DPH) vůči dlužníku uplatnila (což musí učinit nejpozději do skončení lhůty k přihlášení pohledávek stanovené v rozhodnutí o úpadku) a dosud jí nebyla zaplacena (viz část 9.2.1.1),

B) k současnému splácení ostatních pohledávek v režimu za majetkovou podstatou (§ 168 a § 169 IZ) a pohledávek nezajištěných věřitelů pojatých do oddlužení alespoň v rozsahu kalkulovaných očekávaných nároků insolvenčního správce ad [1]. shora, tedy bude pro ně k dispozici měsíčně částka alespoň ve výši 1 089 Kč, v případě společného oddlužení manželů ve výši 1 634 Kč.

Dodáváme, že ve fázi po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je z hlediska důvodu jeho zrušení vymezeného v § 418 odst. 1 písm. c) IZ (ve znění účinném od 1.6.2019) rozhodné již jen splácení těch výše uvedených pohledávek, které vznikly až po rozhodnutí o úpadku dlužníka (část Zrušení schváleného oddlužení). Tedy není pak rozhodné nesplácení dlužného výživného vzniklého před rozhodnutím o úpadku ad A/ [2]. shora (relevantní je tu jen splácení následného průběžného výživného), ani nesplácení uplatněné pohledávky odměny ad A/[3]. za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení dle § 390a odst. 3 a 5 IZ a pohledávek nezajištěných věřitelů ad B) shora (protože ty všechny vznikly před rozhodnutím o úpadku), či ostatních pohledávek v režimu za majetkovou podstatou ad B) shora vzniklých před rozhodnutím o úpadku.

K otázce dalšího možného "zdroje" pro plnění oddlužení – v kterékoli jeho formě - založeného závazkem třetí osoby poskytnout dlužníkovi pro ten účel dar nebo pravidelné peněžité dávky (na základě smlouvy darovací nebo smlouvy o důchodu) viz výklad viz Způsob podání, forma a náležitosti návrhu ad C).

Některé (přizpůsobené) vysvětlivky a související dřívější judikatorní závěry týkající se nabídky dlužníka pro plnění splátkového kalendáře jsou zařazeny níže ad II.).

Výklad a judikatura ohledně předchozí úpravy § 395 odst. 1 písm. b) IZ ve znění do 31.5.2019, dle kterého oddlužení (v každé jeho formě) bylo nepřípustné při předpokladu, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí – viz archiv III této části.

Insolvenční soud dále zamítne dlužníkův návrh na povolení oddlužení také v následujících případech:

• § 395odst. 2 IZ – jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v daném insolvenčním řízení (procesních povinností stanovených insolvenčním zákonem nebo insolvenčním soudem) – k tomu viz judikáty připojené níže ad III.).

• § 395odst. 3 IZ (ve znění účinném od 1.6.2019) – jestliže v posledních 10 letech před podáním insolvenčního návrhu bylo dlužníku pravomocným rozhodnutím přiznáno osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny,

• § 395odst. 4 IZ (ve znění účinném od 1.6.2019) - jestliže v posledních 5 letech před podáním insolvenčního návrhu byl návrh dlužníka na povolení oddlužení pravomocně zamítnut z důvodu, že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo jestliže z téhož důvodu nebylo oddlužení schváleno nebo bylo schválené oddlužení zrušeno,

• § 395odst. 5 (ve znění účinném od 1.6.2019) - jestliže v posledních 3 měsících před podáním insolvenčního návrhu vzal dlužník svůj předchozí návrh na povolení oddlužení zpět (právně účinným způsobem – viz část Zpětvzetí návrhu ).

Postup podle odstavců 3 až 5 se nepoužije (tedy insolvenční soud pro takové skutečnosti návrh na povolení oddlužení nezamítne) jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, zejména zavázal-li se dlužník z ospravedlnitelného důvodu nebo existuje-li výrazný nepoměr mezi výší dluhu a poskytnutého plnění (§ 395 odst. 6 ve znění účinném od 1.6.2019). Prostřednictvím tohoto ustanovení lze tedy dlužníkovi výjimečně umožnit vstup do oddlužení i v případech uvedených v § 395 odst. 3 až 5 IZ, jestliže by se s ohledem k okolnostem věci (důvodům hodným zvláštního zřetele) jevilo být zamítnutí návrhu na povolení oddlužení nepřiměřenou tvrdostí. Tato výjimka ovšem – jak plyne z výčtu okolností, jež zejména mají její použití odůvodňovat, a z důvodové zprávy novely (zákona č. 31/2019 Sb.) – měla mířit především na důvod nepřípustnosti oddlužení, který by vylučoval oddlužení při překročení určité celkové výše pohledávek nezajištěných věřitelů a který byl původně v předloze novely navrhován (jako odst. 3), leč nakonec nebyl do zákona vtělen. Ohledně inkriminovaných stávajících důvodů nepřípustnosti oddlužení dle odstavců 3 až 5 je aplikace předmětné výjimky méně reálná, nejspíše si lze představit její mimořádné opodstatnění v případech dle § 395 odst. 5 IZ (z hlediska důvodů zpětvzetí předchozího návrhu na povolení oddlužení učiněného 3 měsíce před podáním dlužníkova nynějšího insolvenčního návrhu).

Bude-li soud aplikovat ust. § 395 odst. 6 IZ, pak užití této výjimky odůvodní v rozhodnutí o povolení oddlužení, proti kterému je tehdy přípustné odvolání věřitele (§ 397 odst. 2 IZ ve znění účinném od 1..6.2019 – viz část 9.3.2).

Dlužno dodat, že dodatečné zjištění některého z uvedených důvodů nepřípustnosti oddlužení dle § 395 odst. 3 až 5 IZ učiněné až po rozhodnutí o povolení oddlužení vede (bez ohledu na jeho uvažovanou formu) k jeho neschválení dle § 405 odst. 1 IZ, ovšem takové zjištění učiněné až ve fázi po schválení oddlužení již není důvodem ke zrušení tohoto oddlužení (§ 418 IZ část Zrušení schváleného oddlužení).

Specifika řízení o společném návrhu manželů na povolení oddlužení jsou zvlášť vyložena v části Společné oddlužení manželů; tam je také vysvětleno, že v takovém insolvenčním řízení se zkoumá společně nejen úpadek manželů – dlužníků, ale i podmínky přípustnosti jejich oddlužení stanovené v § 395 IZ, které tak musejí být splněny u obou manželů současně.

I.) Podmínka poctivého záměru dlužníka - vysvětlující judikáty

Ohledně podmínky přípustnosti oddlužení spočívající v nezpochybněném předpokladu poctivého záměru dlužníka [§ 395 odst. 1 písm. a) IZ] odkazujeme na závěry dřívější soudní judikatury, které sice byly přijaty v poměrech právní úpravy účinné do 31.5.2019, nicméně s touto výhradou jsou v zásadě nadále obecně využitelné.

1) Usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 14/2009 ze dne 28. 7. 2011, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení) v ustanovení § 395 odst. 3 IZ, s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, tak bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení.

V usnesení č. j. KSOS 31 INS 12026/2010, 29 NSČR 32/2011-B-37 ze dne 28. 3. 2012, uveřejněném pod č. 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud uvedl (citace z odůvodnění):

"Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení.

Je-li taková proměna opravdová [o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v něm vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o schválení oddlužení, a k čemuž v době po povolení oddlužení slouží schůze věřitelů dle § 399 odst. 1 IZ se zdůrazněnou povinností (v § 399 odst. 2 IZ) dlužníkovy účasti a odpovědí na dotazy přítomných věřitelů (i insolvenčního soudu)], není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. Přitom není vyloučeno ani to, aby jako dlužníkovy kroky směřující k poctivému vypořádání se s věřiteli zohlednil odvolací soud i jednání dlužníka, které může být (až v odvolacím řízení) i reakcí na důvody usnesení, jímž soud prvního stupně neschválil oddlužení."

2) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSCB 26 INS 5983/2009, 1 VSPH 744/2009-A ze dne 22. 1. 2010 pro potřeby zkoumání podmínky poctivosti záměru sledovaného návrhem na povolení oddlužení formuluje obecná východiska spočívající v podstatě a účel tohoto způsobu řešení úpadku či hrozícího úpadku (citace z odůvodnění):

"Řešení úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, v jehož rámci může dlužník při řádném splnění povinností vyplývajících ze schváleného oddlužení dosáhnout osvobození od zbytku svých dluhů, má poskytnout ,druhou šanciʻ především fyzické osobě – nepodnikateli, která by měla jinak (často již v mladém věku) perspektivu celoživotního splácení stále narůstajících dluhů. Oddlužení má pomoci řešit situaci takovýchto osob, které se v důsledku zhoršení svých výdělkových poměrů anebo i v důsledku svého nedostatečně rozvážného či obezřetného počínání ocitly v dluhové pasti. Zákonodárce vycházel z toho, že oddlužení založené na ekonomické nabídce minimálního třicetiprocentního uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka, kterého k řádnému splnění oddlužení (resp. v mezích jeho možností k maximálnímu uspokojení věřitelů) motivuje vyhlídka osvobození od zbytku dluhů, je ve svém důsledku i ku prospěchu věřitelů; pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci část pohledávky, než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady na realizaci) vymoci pohledávku celou. I z celkového ekonomického hlediska je budoucí obnovení koupěschopnosti dlužníka žádoucím výsledkem. S ohledem na tyto souvislosti zákon preferuje i u dlužníků nepodnikatelů řešení jejich úpadkové situace sanačním způsobem, tj. oddlužením. Teprve nejsou-li podmínky pro navržené oddlužení dány, anebo ukáže-li se posléze řádné splnění oddlužení neuskutečnitelným, je místa pro řešení dlužníkova úpadku konkursem. Zákon tedy – z výše uvedených důvodů – vychází z toho, že pokud není dostatečného důvodu pochybovat o tom, že dlužník je potřebné ekonomické nabídky vůči svým věřitelům schopen, a že v rámci oddlužení využije veškerých svých schopností a možností k jejich maximálnímu uspokojení, pak i z pohledu těchto jeho věřitelů lze považovat oddlužení oproti konkursu za výhodnější uspořádání jejich majetkových vztahů k dlužníku. Touto optikou je nutno posuzovat i naplnění zákonné podmínky pro vstup do oddlužení vymezené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ, tj. předpokladu, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sleduje poctivý záměr."

Dále citovaný judikát zdůrazňuje, že insolvenční soud při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy musí zvážit všechny významné okolnosti věci, přičemž s ohledem na výše uvedené dovozuje závěr, který lze (zjednodušeně řečeno) formulovat následovně: "dlužnická historie" osoby dožadující se oddlužení je právně významná, nicméně postupné zadlužování dlužníka vedoucí k jeho úpadku či hrozícímu úpadku není překážkou oddlužení bez dalšího, ale jen pokud je zřejmé, že dlužník se zadlužoval dalšími půjčkami, jež přesáhly jeho platební možnosti, nikoli ve snaze umořit jimi předchozí dluhy (k tomuto účelu je neužil), ale čerpal další finanční prostředky v zásadě jen pro svoji spotřebu, o vypořádání svých dluhů se řádně (s využitím všech svým možností) nesnažil. Pak lze uzavřít, že se dlužník k řešení své majetkové situace nestavěl poctivým způsobem, a právo na dobrodiní oddlužení vedoucí k osvobození od zbytku dluhů mu přiznat nelze.

3) Usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017 ze dne 31.1.2019 se závěrem:

Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/, § 405 odst. 1, § 414 odst. 1, § 418 odst. 3 IZ) vychází z "okolností" (terminologií § 405 odst. 1 IZ pak "skutečností"), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr "důvodně předpokládat". "Důvodným předpokladem" není "jistota" o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý "záměr" dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují "předpoklad", že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl).

4) K otázce, kdy postupné zadlužování dlužníka nelze akceptovat a je třeba dovodit nepoctivý záměr sledovaný návrhem na oddlužení, se vyslovil Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. KSCB 27 INS 5016/2010, 3 VSPH 729/2010-A ze dne 2. 2. 2011 (citace z odůvodnění):

"Postupné zadlužování dlužnice vedoucí k jejímu úpadku by samo o sobě nebylo překážkou povolení oddlužení, ovšem pouze za předpokladu, že se dlužnice zadlužovala dalšími půjčkami, jež přesáhly její platební možnosti v ekonomicky rozumné snaze splácet předchozí dluhy. V dané věci však dlužnice – jak sama potvrdila nejen při slyšení soudu prvního stupně, ale též v odvolání – čerpala finanční prostředky účelově pro svou dceru a nikoliv pro vypořádání svých dluhů. Je tedy zřejmé, že se dlužnice ke své vlastní majetkové situaci nestavěla poctivým způsobem."

K téže problematice rozvíjí výklad usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 39 INS 1186/2010, 1 VSPH 185/2008-B ze dne 18. 3. 2010 (citace z odůvodnění):

"Pokud jde o posouzení podmínek umožňujících povolení oddlužení, je třeba nejen zohlednit, z jakého důvodu si dlužník opakovaně půjčoval a zda automobily pořízené tímto způsobem skutečně potřeboval (odvolací soud se v zásadě ztotožňuje se soudem insolvenčním v tom, že uvedené dlužníkovo konání vykazuje výrazné prvky nezodpovědného přístupu), ale i to, zda sama tato skutečnost nutně vždy bez dalšího musí vést k tomu, že oddlužení povoleno nebude. Pokud by se princip, že důsledkem opakovaných úvěrů dlužníků uzavřených za účelem pořízení movité věci by mělo být nepovolení oddlužení, stal bez ohledu na další okolnosti konkrétního případu vždy obecným vodítkem soudů při úvaze o povolení oddlužení, byla by řadě dlužníků upřena možnost domoci se oddlužení již v samém počátku insolvenčního řízení, a to i za situace, kdy by očekávané příjmy dlužníka mohly zajistit uspokojení věřitele ve výrazně vyšší než minimální hranici 30 % hodnoty pohledávky. Z tohoto hlediska se proto názor, že dlužník není způsobilý podstoupit proces oddlužení, jeví předčasným. Ačkoli lze tedy souhlasit s náhledem insolvenčního soudu prvního stupně na to dlužníkovo jednání, jež vedlo ke vzniku závazků, jimž není v současnosti schopen dostát, je třeba brát v potaz také účelnost způsobu řešení úpadku ve vztahu k věřitelům dlužníka. Mohli-li by tito věřitelé dosáhnout vyššího uspokojení v rámci oddlužení než v konkursu, pak by bylo namístě tuto skutečnost při rozhodování o způsobu řešení úpadku dlužníka rovněž zohlednit, a to i při vědomí toho, že pokud by případně vlastní proces oddlužení po jeho schválení posléze neprobíhal zákonem předvídaným způsobem, bude možno rozhodnout o řešení úpadku dlužníka konkursem (§ 418 IZ)."

5) K nepoctivosti záměru dlužníka, který se před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení bezplatně zbavil svého nejhodnotnějšího majetku, viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 88/2013 ze dne 30. 1. 2014, uveřejněné pod č. 46/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

Dlužník, který svým jednáním věřitele omezí ve volbě způsobu oddlužení, podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr [§ 395 odst. 1 písm. a) IZ].

K tomu citujeme z odůvodnění:

"Insolvenční zákon vychází z koncepce, podle níž dlužník, který splňuje stanovené předpoklady (§ 389, § 395 insolvenčního zákona), prosadí oddlužení bez ohledu na to, zda s tím jeho věřitelé souhlasí (srov. § 148 odst. 3 a § 149 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). Z ustanovení § 402 odst. 3 insolvenčního zákona pak vyplývá, že v rukou věřitelů je až rozhodnutí o způsobu oddlužení, tedy volba, který ze zákonem předvídaných způsobů oddlužení bude uplatněn. To, zda dlužník upřednostňuje oddlužení plněním splátkového kalendáře před oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, není podstatné (k tomu srov. důvody usnesení ze dne 22. května 2013, sen. zn. 29 NSČR 35/2013).

Je tedy zřejmé, že může-li dlužník za splnění stanovených podmínek prosadit oddlužení jako způsob řešení úpadku i proti vůli věřitelů, je nutno striktně trvat na tom, aby věřitele nijak neomezil ve volbě způsobu oddlužení, tedy zda bude provedeno zpeněžením majetkové podstaty či plněním splátkového kalendáře. Pouze ten dlužník, který nečiní kroky k tomu, aby tuto volbu věřitelům ztížil, omezil či znemožnil, je při podání návrhu na oddlužení veden poctivým záměrem.

V takto ustaveném rámci Nejvyšší soud uvádí, že na základě skutkových reálií této věci je nepochybné, že dlužnice svým jednáním věřitelům možnost volby způsobu oddlužení (která by reálně existovala, kdyby dlužnice neuzavřela sporné darovací smlouvy) fakticky odepřela.

Je tomu tak proto, že dlužnice v době bezprostředně předcházející podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, kdy (podle nezpochybněných závěrů odvolacího soudu) již byla v úpadku pro platební neschopnost, avšak ještě disponovala nemovitým majetkem (bytovou jednotkou a spoluvlastnickým podílem k rekreační chatě) v hodnotě převyšující výši jejích závazků, tento majetek bezplatně převedla na svou dceru (čímž se zbavila veškerého svého hodnotnějšího majetku). Za tohoto stavu věřitelé v probíhajícím insolvenčním řízení prakticky nemají na výběr, pro který ze způsobů oddlužení se rozhodnout. Zpeněžením zbylého majetku dlužnice by nebyl dosažen výtěžek zpeněžení v rozsahu vyžadovaném ustanovením § 395 odst. 1 písm. b) IZ. Zbývá tak jen plnění splátkového kalendáře, které by však trvalo pět let a v němž by věřitelé pravděpodobně nedosáhli plného uspokojení svých pohledávek (předpoklad uspokojení věřitelů při této formě oddlužení činil 86 %). Tvrzení dovolatelky, že i v případě tohoto způsobu oddlužení, není nikterak vyloučenoʻ plné uspokojení věřitelů (a to i v době kratší než pět let), není ničím podloženo. (...) Není nutné, aby jednání, z něhož soud dovozuje, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr, bylo zároveň neúčinným právním úkonem ve smyslu § 235 IZ. (...) K řečenému lze doplnit, že přestože dlužnici muselo být nejpozději z rozhodnutí insolvenčního soudu zřejmé, že z jejího jednání je dovozována nepoctivost jejích úmyslů, nepostarala se o to, aby byl ušlý majetek navrácen do majetkové podstaty (k tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněného pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dále viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 45 INS 4389/2011, 2 VSPH 509/2011-A ze dne 4. 7. 2011 (citace z odůvodnění):

"V daném případě bylo úkolem odvolacího soudu přezkoumat správnost závěru insolvenčního soudu, dle něhož sledoval dlužník návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr. Z posledně citovaného ustanovení totiž plyne, že pokud se dlužník nepostavil k řešení své majetkové situace poctivým způsobem, právo na dobrodiní oddlužení vedoucí k osvobození od zbytku dluhů mu přiznat nelze. (...)

Za těchto okolností se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka, a to proto, že v době kratší než dva měsíce před podáním insolvenčního návrhu bezplatně převedl podstatnou část svého majetku na třetí osobu. Na tom nic nemění ani ta část odvolací argumentace, dle níž tak činil proto, aby zapravil závazek dlužnice, který vůči této osobě měla. Závěr o nepoctivém záměru dlužníka přitom sdílí i insolvenční správce, který ve zprávě o hospodářské situaci dlužníka ze dne 13. 5. 2011 (č. l. B-2) označil Dohodu za neúčinný právní úkon s tím, že dle vyjádření realitní kanceláře činila cena převedených práv k bytové jednotce 500.000 Kč. Obranu dlužníka spočívající v tvrzení, že neměl v úmyslu zvýhodňovat jednoho z věřitelů na úkor ostatních, považuje odvolací soud za účelovou v situaci, kdy podstatnou část svého majetku použil na zapravení závazku dlužnice výhradně vůči jednomu z věřitelů, jehož existenci navíc, jak správně uzavřel soud prvního stupně, dlužnice ani nedoložila. Z obsahu spisu je přitom zjevné, a opakovaně to budiž zdůrazněno, že k uzavření Dohody došlo těsně před zahájením insolvenčního řízení v době, kdy dlužník již byl v úpadku."

K obdobné situaci viz také usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSLB 57 INS 1836/2012, 3 VSPH 522/2012-B ze dne 29. 6. 2012 (citace z odůvodnění):

"Odvolací soud po posouzení věci shledal správným závěr soudu prvního stupně o nepřípustnosti oddlužení dlužnice dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ, neboť vzhledem k okolnostem věci převod bytu dlužnice na její vnučku uskutečněný měsíc před tím, než dlužnice podala insolvenční návrh s návrhem na řešení jejího úpadku oddlužením, představuje takové jednání dlužnice, které jinak, než jako nepoctivé hodnotit nelze. Z vyjádření dlužnice na schůzi věřitelů i z jejích vysvětlení podaných v odvolání je zcela zřejmé, že shora uvedenou kupní smlouvu uzavřela jen tzv. naoko, když bylo od počátku dohodnuto, že kupující – její vnučka – sjednanou kupní cenu převáděného bytu nezaplatí. V kupní smlouvě dlužnice dokonce lživě potvrdila, že při jejím podpisu obdržela od kupující 300 tis. Kč v hotovosti, ačkoli se tak – dle jejích vyjádření v insolvenčním řízení – nestalo, když provedení platby kupní ceny strany od počátku vůbec v úmyslu neměly. Za této situace lze předmětnou kupní smlouvu (úplatný převod majetku) kvalifikovat jako zastřený právní úkon ve smyslu § 41a ObčZ nebo-li simulovaný právní úkon učiněný jen naoko, když jím má být zastřen jiný (disimulovaný) právní úkon (zde bezúplatný převod majetku – darování), který ve skutečnosti měly strany na mysli. Pak je simulovaný právní úkon pro nedostatek potřebné vůle subjektů jej uzavřít neplatný a platným je zastřený úkon, jestliže splňuje zákonné náležitosti.

Z uvedeného je zřejmé, že dlužnice – jak správně dovolil soud prvního stupně – ve skutečnosti těsně před tím, než zahájila své insolvenční řízení, v době kdy se již nacházela v úpadku, učinila úkon směřující k tomu, aby se – ve prospěch své rodinné příslušnice – zbavila jediného svého hodnotného majetku, a to bezplatně. K pochopení toho, že převod majetku na třetí osobu bez jakéhokoli finančního ekvivalentu je ve skutečnosti darováním, a že takový úkon vede ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů dlužníka, přitom zjevně není třeba žádných zvláštních právních znalostí. To znamená, že dlužnice si takovýchto nepřípustných důsledků svého jednání musela být vědoma, a že s nimi byla srozuměna. Proto nemůže být dlužnici žádnou omluvou, že se – jak uvedla v odvolání – řídila v této věci pokyny neznámých třetích osob, na které se při řešení své úpadkové situace obrátila. Takto pak dlužnice poté, co se zbavila nejpodstatnější části svého majetku (nemovitosti zatížené zástavou, jejíž hodnota ovšem podle všeho převyšuje přihlášenou zajištěnou pohledávku a mohla by tedy zřejmě sloužit i k uspokojení nezajištěných věřitelů), a co tak učinila bez toho, že by za tento majetek inkasovala (hodlala inkasovat) jakékoli protiplnění, které by sloužilo jako zdroj uspokojení jejích věřitelů, navrhla řešit svůj úpadek oddlužením, k němuž nabízela jen zdroje pozůstávající po onom bezplatném převodu bytu, tj. fakticky jen své budoucí příjmy použitelné k uspokojení věřitelů při splátkovém…