dnes je 1.10.2022

Input:

Nález 45/2002 SbNU, sv. 26, K přípustnosti opravného prostředku proti nikoli meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu v trestním řízení

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 26, nález č. 45

IV. ÚS 537/01

K přípustnosti opravného prostředku proti nikoli meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu v trestním řízení

Ústavní předpisy, jejichž neopomenutelnou a elementární součástí jsou ustanovení zakotvující základní lidská práva a svobody, jsou „ohniskem“ vyzařujícím do celého právního řádu, z čehož plyne požadavek, aby právní předpisy „jednoduchého práva“ byly právě jimi poměřovány a pod jejich aspektem také vykládány. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu však tomuto požadavku nedostálo, neboť ustanovení § 141 odst. 2 trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) bylo v něm interpretováno restriktivním způsobem, když uvedený soud dovodil nepřípustnost opravného prostředku proti rozhodnutí o propuštění z vazby za procesního stavu, kdy o této žádosti rozhodoval vrchní soud v rámci probíhajícího řízení o odvolání ve věci samé, a když rozhodnutí o vazbě považoval toliko za rozhodnutí s rozhodnutím o odvolání související, jehož relativně samostatný skutkový základ není pro interpretaci zmíněného ustanovení právně rozhodný, aniž by přihlédl k dikci § 74 odst. 1 tr. ř., připouštějícího proti rozhodnutí o vazbě stížnost bez výjimky (po novele tr. ř. provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, proti rozhodnutí o vazbě podle § 68, § 69, § 71 odst. 2 až 5, § 72, § 73 a § 73a tr. ř.).

Nadto tímto výkladem založil v naznačeném směru v konečném důsledku bez ústavně akceptovatelných důvodů nerovnost mezi skupinou vazebně stíhaných osob podávajících žádost o propuštění z vazby v době, kdy se meritorní řízení o vině a trestu nachází ve stadiu řízení odvolacího, jíž právo na opravný prostředek směřující do tohoto rozhodnutí odpírá, a skupinou osob, kterým tato „výhoda“, resp. odpovídající nárok (na řádný přezkum rozhodnutí k žádosti o propuštění z vazby) vzhledem k tomu, že se rozhodování o vině a trestu nachází v procesním stadiu před soudem nalézacím, bez jakýchkoliv pochybností svědčí. Takové rozlišování práv osob nacházejících se ve vazbě nejen postrádá rozumný smysl, ale je i v rozporu s požadavkem, aby orgány činné v trestním řízení projednávaly trestní věci s plným šetřením občanských práv zaručených Ústavou České republiky [§ 2 odst. 4 al. první tr. ř. (po novele tr. ř. provedené zákonem č. 265/2001 Sb. „s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána“)], mezi něž právo na osobní svobodu nepochybně náleží.

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 10. dubna 2002 sp. zn. IV. ÚS 537/01 ve věci ústavní stížnosti Ing. P. N. proti usnesení Nejvyššího soudu ze 3. 8. 2001 sp. zn. 4 Tvo 103/2001 o zamítnutí stěžovatelovy stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 25. 6. 2001 sp. zn. 4 To 59/2001 o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby.

I. Výrok

1. Ústavní stížnosti se částečně vyhovuje a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2001 sp. zn. 4 Tvo 103/2001 se zrušuje.

2. V rozsahu směřujícím proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2001

Nahrávám...
Nahrávám...