dnes je 8.12.2024

Input:

Nález 33/2004 SbNU, sv.32, K postavení Pozemkového fondu České republiky při převádění pozemků na oprávněné osoby

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, nález č. 33

III. ÚS 495/02

K postavení Pozemkového fondu České republiky při převádění pozemků na oprávněné osoby

Účel zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o půdě“) nemůže být pominut odkazem na specialitu zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Platné znění § 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. (podle kterého tento zákon upravuje postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby) je nutno interpretovat s přihlédnutím k principům ochrany hmotného zájmu (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) a právní jistoty a s ohledem na ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které deklaruje nedotčenost zákona o půdě.

I v případech, kdy stát vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se řídí právními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce. I v takových vztazích stát nedisponuje skutečně autonomní vůlí, jeho jednání se musí vždy řídit zákonem, i když stát zastupují z jeho pověření jiné subjekty. Při posuzování pozice státu v takových vztazích nelze proto cele abstrahovat od druhé dimenze státu, tj. té, v níž vykonává svou hlavní funkci, tedy státní moc.

Nález

Ústavního soudu (I. senátu)* ze dne 4. března 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 ve věci ústavní stížnosti R. K. a Ing. J. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 6. 5. 2002 sp. zn. 20 Co 145/2002 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze 17. 10. 2000 sp. zn. 4 C 59/2000, kterými byl zamítnut návrh spočívající v uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky vydat stěžovatelkám do podílového spoluvlastnictví konkrétní nemovitosti jako náhradu za nevydané nemovitosti.

Výrok

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2002 č. j. 20 Co 145/2002-47 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 10. 2000 č. j. 4 C 59/2000-17 došlo k zásahu do základních práv stěžovatelek garantovaných čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i principů obsažených v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.

II. Proto se tyto rozsudky ruší.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností ze dne 16. 7. 2002 se stěžovatelky domáhaly zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2002 (20 Co 145/2002-47) a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 10. 2000 (4 C 59/2000-17), kterými byl zamítnut jejich návrh spočívající v uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky (dále též „Fond“) vydat stěžovatelkám do podílového

Nahrávám...
Nahrávám...