Nález 22/2004 SbNU, sv.32, K právu svědka odepřít výpověď
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, nález č. 22
III. ÚS 26/03
K právu svědka odepřít výpověď
1. Smyslem a účelem ustanovení § 100 odst. 2 trestního řádu je průmět ústavní maximy zákazu donucování k sebeobvinění podle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod do oblasti práva jednoduchého.
2. Donucování svědka k výpovědi s odvoláním na nepřípustnost jeho opětovného trestního stíhání pro překážku rei iudicatae neobstojí. Výpověď svědka i za uvedených okolností může totiž přinést informace o důkazech, jež by byly s to založit nové právní posouzení předchozí věci, a založit tak důvod k obnově řízení v neprospěch obviněného v již skončeném řízení. Zásada ne bis in idem by tudíž vzhledem k možnosti obnovy řízení, nemluvě pak o možném sebeobvinění ve věci odlišné, nevytvořila bariéru k zákazu donucování k sebeobvinění podle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nález
Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 18. února 2004 sp. zn. III. ÚS 26/03 ve věci ústavní stížnosti K. J. proti usnesení Městského soudu v Praze ze 13. 11. 2002 sp. zn. 8 To 439/2002 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 z 29. 7. 2002 sp. zn. 3 T 41/2002 o uložení pořádkové pokuty svědkovi v trestním řízení pro odepření výpovědi.
Výrok
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2002 sp. zn. 8 To 439/2002 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. července 2002 sp. zn. 3 T 41/2002 se zrušují.
Odůvodnění
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké, zakotveném v čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Za účelem posouzení námitek obsažených v ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 41/2002, z něhož zjistil následující.
Trestním příkazem ze dne 2. 4. 2002 č. j. 3 T 41/2002-129 shledal označený soud stěžovatele pro ve výroku tohoto rozhodnutí blíže popsaný skutek vinným ze spáchání pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona (dále jen tr. zák.) k § 148 odst. 2 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., pročež jej odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 20 000 Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento trest vykonán, stanovil stěžovateli náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Jelikož odpor ze strany stěžovatele vůči citovanému rozhodnutí nebyl podán, nabyl vůči němu trestní příkaz 18. 4. 2002 právní moci. Totožným rozhodnutím byl rovněž uznán vinným a odsouzen spoluobviněný F. H., a to pro spáchání pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 2 tr. zák. a trestného činu pojistného podvodu ve smyslu § 250a odst. 1 a 3 tr. zák. K odporu posléze jmenovaného bylo v dané trestní věci k jejímu projednání nařízeno hlavní líčení, k němuž byl předvolán rovněž stěžovatel, a to za účelem…