dnes je 5.11.2024

Input:

Nález 18/1996 SbNU, sv.5, K institutu zástavního práva podle bývalého hospodářského zákoníku

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 5, nález č. 18

IV. ÚS 233/95

K institutu zástavního práva podle bývalého hospodářského zákoníku

Ustanovení § 129e hospodářského zákoníku bylo možno aplikovat pouze v případech, byla-li zastavena cizí věc movitá. Tento závěr je třeba dovodit z dikce uvedeného ustanovení (v návaznosti na předcházející ustanovení § 129d odst. 3 hospodářského zákoníku), které vznik zástavního práva v případech zastavení cizí věci vázalo, kromě dobré víry zástavního věřitele, na odevzdání věci zástavnímu věřiteli, přitom odevzdání věci pojmově, ve smyslu uvedené úpravy, přicházelo v úvahu pouze u věcí movitých.

Nález

Ústavního soudu České republiky (IV. senátu) ze dne 29. února 1996 sp. zn. IV. ÚS 233/95 ve věci ústavní stížnosti B.K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 26. 7. 1995 sp. zn. 9 Co 378/95 o zamítnutí návrhu na určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva podle dřívějšího hospodářského zákoníku.

I. Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 9 Co 378/95 ze dne 26. 7. 1995 se zrušuje.

II. Odůvodnění

Ústavní soud ČR obdržel dne 21. 9. 1995 včas podanou ústavní stížnost B.K., směřující proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 9 Co 378/95 ze dne 26. 7. 1995. Krajský soud tímto rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 13 C 121/94 ze dne 7. 3. 1995, kterým okresní soud zamítl návrh stěžovatelky na určení, že ke vzniku zástavního práva k nemovitosti stěžovatelky na základě zástavní smlouvy ze dne 8. 8. 1991 pro úvěr, poskytnutý KB, a.s., firmě R.K. B. PkO, s.r.o., se sídlem v P., zapsaného k návrhu KB v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve Frýdku-Místku na LV č. 1142 pro k.ú. K. pod O., platným způsobem nedošlo. Zamítl jím rovněž návrh stěžovatelky, aby KB byla uložena povinnost provést na její náklady do 3 dnů od právní moci rozsudku výmaz tohoto zástavního práva. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování dovodil, že k zápisu zástavního práva ve vztahu k nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky došlo právem, když stěžovatelka s tímto zajištěním závazku vyslovila souhlas v listině ze dne 5. 8. 1991 (text uvedené listiny je následující: „Věc: Ručení k poskytnutí úvěru u KB prostřednictvím nemovitosti. Já, níže podepsaná, B.K., bytem... souhlasím, aby můj majetek - rekreační objekt - chata č. p.... byl vzat do ručení pro poskytnutí úvěru u KB, firmy R.K. B., s.r.o. se sídlem v P...., kde je můj syn I. K. smluvním společníkem firmy a zároveň uděluji panu K.I. plnou moc k vyřízení této záležitosti za mě. Podpis ověřený dne 5. 8. 1991“). V odůvodnění svého rozhodnutí soud I. stupně pak v podstatě uvedl, že uvedený projev vůle stěžovatelky nelze vykládat jako ručení (tj. podle § 52 až 56 tehdy platného znění občanského zákoníku), neboť nebyly splněny předpoklady jeho vzniku (např. prohlášení adresované věřiteli). Soud proto vyložil její projev vůle obsahově jako souhlas se zastavením její nemovitosti v souvislosti s poskytnutím úvěru firmě R.K.B., PkO. Zároveň na straně zástavního věřitele dovodil dobrou víru při uzavírání zástavní smlouvy.

Toto rozhodnutí soudu I. stupně napadla

Nahrávám...
Nahrávám...