dnes je 28.3.2024

Input:

Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 583

1.12.2017, , Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 5 minut

1.5.1.6.3.1
Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 583

Mgr. et Mgr. Radana Burešová

[Omyl]

Jedním z důvodů relativní neplatnosti taxativně vyjmenovaných v § 40a ObčZ byla rovněž neplatnost z důvodu omylu podle § 49a ObčZ. Také nynější úprava zakotvená v § 583 je založena na koncepci relativní neplatnosti.

Právní jednání je (relativně) neplatné, pokud účastník jednal v omylu o rozhodující okolnosti a zároveň byl v tento omyl uveden druhou stranou. Musí jít o omyl ohledně skutečnosti, která byla zásadní pro rozhodnutí učinit dané právní jednání (tzv. omyl ve vůli neboli vnitřní), a to buď objektivně, nebo ji smluvní strany za rozhodující prohlásily (§ 584 a contrario) – kdyby dotčené osobě byl znám skutečný stav věci, předmětné právní jednání by neučinila. Výjimkou jsou případy, kdy někdo jednal v omylu, který byl druhou stranou vyvolán úmyslně (lstí). Pak je právní jednání relativně neplatné, i pokud se omyl týkal jen vedlejší okolnosti (§ 584 odst. 2).

Následky tzv. omylu v projevu vůle (tzv. omyl vnější) upravují § 578 o chybách v psaní a počtech a § 556 a násl. o pravidlech interpretace právních jednání.

Neodmyslitelnou podmínkou neplatnosti právního jednání je i to, že ten, kdo jednal v omylu, byl v omyl uveden druhou stranou. Vyžaduje se tedy určité přispění druhé smluvní strany; osoba, která uzavřela smlouvu v omylu vyvolaném osobou vystupující na téže straně smlouvy (spoludlužníkem), nemůže úspěšně namítat její relativní neplatnost (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5384/2008).

Dřívější právní úprava byla v tom, co lze považovat za uvedení druhé strany v omyl, konkrétnější než nynější. S ohledem na § 585 (neplatnost způsobuje i to, že protistrana věděla nebo musela vědět o omylu vyvolaném třetí osobou) však lze dovodit, že i nadále vědomost o tom, že druhá strana jedná v omylu, způsobuje relativní neplatnost právního jednání, a to dokonce i v případech, kdy se nepodaří prokázat skutečnou vědomost, ale pouze pravděpodobnou.

To, že byl jednající uveden v omyl někým jiným (třetí osobou), nemá jako následek neplatnost, ledaže by o tom druhá strana věděla nebo musela vědět, nebo na tom dokonce měla podíl (§ 585).

Ohledně osoby jednající v omylu soudní praxe za platnosti ObčZ neplatnost z důvodu omylu připouštěla jen tehdy, pokud šlo o tzv. omyl omluvitelný. Za omluvitelný považovala takový omyl, při němž mýlící se osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul; omluvitelnost omylu byla posuzována objektivně, tj. s ohledem na průměrného svéprávného člověka (dnes § 4) a nezohledňovala případnou nezkušenost nebo nízké vzdělání. Lze předpokládat, že i za stávající právní úpravy bude toto kritérium aplikováno, a to i s ohledem na to, že na právní jednání se má hledět spíše jako na platné než neplatné (§ 574).

Judikatura

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní

Jednající osoba se ve smyslu § 49a ObčZ, věty první, může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným je přitom jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního

Nahrávám...
Nahrávám...