dnes je 7.12.2022

Input:

č. 364/2004 Sb. NSS; Azyl: pojem „sociální skupina“

č. 364/2004 Sb. NSS
Azyl: pojem „sociální skupina“
k § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
„Určitá sociální skupina“ ve smyslu § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je skupina osob, která se vyznačuje objektivně společnou charakteristikou nebo kterou společnost alespoň takto vnímá. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob; riziko pronásledování však do této charakteristiky nepatří.
I pouhá příslušnost k určité sociální skupině může být postačujícím důvodem pro udělení azylu; rozhodující je ovšem existence odůvodněného strachu z pronásledování, směřujícího vůči žadateli o azyl jako příslušníku určité sociální skupiny, jež podnikají úřady země, případně jež vychází od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země, a úřady vědomě takové jednání tolerují, případně odmítají či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2004, čj. 5 Azs 63/2004-60)
Prejudikatura: Soudní judikatura ve věcech správních č. 466/1999.
Věc: Ivan M. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobce.

Ministerstvo vnitra zamítlo rozhodnutím ze dne 2.9. 2001 žalobcovu žádost o udělení azylu. Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 12. 2003. Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Stěžovatel kasační stížností napadá posouzení právní otázky soudem I. stupně i žalovaným a pokládá svoji žádost o udělení azylu za důvodnou. Poukazuje na finanční potíže v domovské zemi, nemožnost najít tam práci, nevyplácení ani minima sociálních dávek a hmotného zabezpečení uchazeče o zaměstnání a z toho plynoucí možnost obživy jedině trestnou činností nebo odchodem do exilu. Státní aparát se o tuto situaci nezajímá, vůbec ji neřeší, resp. této situace zneužívá. Proto takové pronásledování státním aparátem lze přiřadit pod § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť žalobce patří do sociální skupiny nezaměstnaných a je pronásledován právě z tohoto důvodu, což domovský stát toleruje. Soud I. stupně neuvedl dostatečné důvody, proč nepovažoval žalobcovo skutkové tvrzení, že bude v domovské zemi postižen vojenským soudem, za důvod pro udělení azylu. Stěžovatel poukazuje na čl. 65 Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, který uvádí, že pronásledování se týká za normálních okolností kroků, které podnikají orgány nějaké země. Může však vycházet také od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dané země. Tam, kde místní obyvatelstvo páchá diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto činy považovány za pronásledování, pokud je orgány vědomě tolerují, nebo odmítají či nejsou schopné zajistit účinnou ochranu. Další důvod podané kasační stížnosti stěžovatel spatřuje v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a má za to, že žalovaný
Nahrávám...
Nahrávám...