dnes je 27.1.2023

Input:

č. 255/2004 Sb. NSS; Daňové řízení: dokazování

č. 255/2004 Sb. NSS
Daňové řízení: dokazování
k § 2 odst. 9, § 16 odst. 4 písm. e) a § 31 odst. 1, 2 a 4 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“)
Je-li v daňovém řízení v rámci dokazování prováděn výslech svědků a daňový subjekt nemá možnost být tomuto výslechu přítomen a klást při něm svědkům otázky, je taková svědecká výpověď důkazem pořízeným v rozporu se zákonem [§ 2 odst. 9 a § 16 odst. 4 písm. e) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků].
(Podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2004, čj. 30 Ca 324/2001-39)
Věc: Mgr. Jiljí S.v B. proti Finančnímu ředitelství v Brně o daň z přidané hodnoty.

Žalobce se u Krajského soudu v Brně domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2001, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 10. 5. 1999.
Žalobce protestoval proti neuznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty; zejména namítal vadný postup žalovaného při provádění dokazování. Jak správce daně, tak i žalovaný opřeli svá rozhodnutí o svědecké výpovědi, jejichž obsah žalobci není znám. Správce daně tak porušil ustanovení § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu, neboť žalobci upřel právo klást svědkům otázky při ústním jednání.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby; z jeho pohledu to, že žalobce neměl možnost klást svědkům otázky, sice představuje vadu řízení, nikoliv však vadu, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
Krajský soud v Brně zrušil jak rozhodnutí žalovaného, tak rozhodnutí jemu předcházející a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Podle § 31 odst. 1, 2 daňového řádu provádí dokazování správce daně, který vede daňové řízení a dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji; jako důkazních prostředků je podle § 31 odst. 4 tohoto zákona oprávněn užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Zákon příkladmo vypočítává, co lze za důkazní prostředek považovat; mimo jiné uvádí též svědecké výpovědi a znalecké posudky, protokoly a úřední záznamy vedené daňovým subjektem a doklady k nim. V důkazním řízení se pak osvědčuje, které z předložených důkazních prostředků se staly pro správce daně skutečným důkazem (§31 odst. 4 poslední věta daňového řádu).
Namítá-li žalobce, že správce daně porušil ustanovení § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu, nelze jeho námitku odmítnout jako nedůvodnou, zvláště když v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný výslovně odkazuje na svědecké výpovědi (podpůrně i jiné důkazní prostředky) s tím, že tím splnil svoji povinnost uloženou v § 31 odst. 8 písm. b) a c) citovaného zákona Je nepochybné, že daňový subjekt musí mít v daňovém řízení možnost uplatnit své právo a vyjádřit se ke všem relevantním skutečnostem, předkládat důkazy a právně a skutkově argumentovat. Namítá-li žalobce, že byl v průběhu daňového řízení zkrácen na svém právu, které mu garantuje ustanovení § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu, nemůže se soud ztotožnit s názorem žalovaného, že jde sice o procesní pochybení, které však nemá vliv
Nahrávám...
Nahrávám...