dnes je 8.6.2023

Input:

č. 159/2004 Sb. NSS; Daňové řízení: daňový přeplatek

č. 159/2004 Sb. NSS
Daňové řízení: daňový přeplatek
k § 47 a § 64 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 35/1993 Sb. a zákona č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“)
Neprokáže-li žalobce vznik daňového přeplatku ve smyslu § 64 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nelze tento daňový přeplatek vrátit. Výši daňové povinnosti tak, aby pro vrácení daňového přeplatku byl dán právní důvod, může finanční úřad změnit pouze ve vyměřovacím řízení, a to za předpokladu, že již neuplynula prekluzívní lhůta podle § 47 téhož zákona.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, čj. 2 Afs 9/2003-70)
Věc: Družstvo V. v K. proti Finančnímu ředitelství v Praze o vrácení daňového přeplatku, o kasační stížnosti žalobce.

Žalobce dne 11. 4. 2000 podal Finančnímu úřadu v Kladně žádost o vrácení přeplatku na dani v celkové výši 1 538 712 Kč. Finanční úřad v Kladně dne 22. 8. 2000 žádost zamítl, neboť vratitelný přeplatek ve smyslu § 64 odst. 4 daňového řádu v době jeho uplatnění neexistoval. Žalobcovo odvolání proti rozhodnutí správce daně I. stupně zamítl žalovaný dne 25. 4. 2001: v daném případě se totiž jednalo o vypořádanou a předepsanou sraženou daň ze mzdy za období říjen 1991 a únor 1992 a prekluzívní lhůta podle ustanovení § 47 daňového řádu již marně uplynula Žalobce proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou podanou u Městského soudu v Praze, který ji však dne 25. 4. 2003 zamítl.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) tedy rozsudek Městského soudu v Praze napadl kasační stížností, neboť nesouhlasil s právním názorem soudu. Stěžovatel namítal, že částku 1 538 712 Kč odvedl bez vyměření, a to omylem. Své pochybení zjistil až v roce 2000. Jestliže se soud v plném rozsahu ztotožnil s názorem žalovaného, že Finanční úřad v Kladně neměl co do správnosti sražené a odvedené daně oprávněně pochybnosti a oprávněně považoval daňovou povinnost poplatníků dle § 14 zákona č. 76/1952 Sb., o dani ze mzdy, za vyrovnanou, pak soud pochybil.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Finanční ředitelství v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření ke kasační stížnosti vychází ze skutečnosti, že procesní úprava správy daně ze mzdy byla v daném případě obsažena v zákoně č. 76/1952 Sb. a v navazující vyhlášce č. 161/1976 Sb. Stěžovatel prý jako plátce daně v letech 1991 a 1992 odváděl správci daně (finančnímu úřadu) daně ze mzdy, přičemž předmět daňového řízení a žaloby se týkal žádosti o vrácení části odvodů plateb učiněných v říjnu 1991 a v únoru 1992. V daném případě stěžovatel uzavřel v letech 1991 a 1992 se svými členy smlouvy o převodu kmenového jmění družstva na jednotlivé členy (tzv. personifikační smlouvy), jimiž převedl v těchto smlouvách stanovenou hodnotu kmenového jmění sníženou o daň ze mzdy jako členský podíl na členy družstva s tím, že po uplynutí pěti let bude tento podíl vypořádán. Proto stěžovatel při uzavření těchto smluv zvýšil v uvedených měsících daňový základ daně ze mzdy a v rámci měsíčních odvodů z mezd odvedl i částky daně ze mzdy z tohoto rozdělení majetku na členy družstva Nicméně stěžovatel v roce 2000 dospěl k závěru, že mu v předmětném období nevznikla
Nahrávám...
Nahrávám...